Dobrá kamarádka Daniela mi vždycky říkala: „Holka, ty jsi ten největší granátník na světě.“ Myslela tím moje okamžité reakce. „Chytrá, hezká, ale někdy tááák blbá.“ Když se mi vzpění v žilách krev a mozkové závity se změní v rudou, střílím kolem sebe hlava nehlava. Nejdříve jsem úplně nechápala, proč je dobré občas něco polknout a nereagovat hned stylem zub za zub. Potom jsem se musela naučit vypnout svého autopilota, potlačit hněv, křivdu nebo cokoliv jiného. Nakonec začít používat ve vyhrocených situacích hlavu. Když už ji jednou vlastním.

Dnes, po letech, jsou mé reakce méně ostré a předvídatelné, a řekněme i tolerantnější vůči druhým. Musím konstatovat, že benefity jsou na obou stranách.

Nedávno jsem absolvovala jednu strastiplnou návštěvu VZP. Místnost nacpaná až po strop. Zóna výbušnosti s rizikem více než 1000 hodin ročně. Zkrátka a dobře laskomina. Všichni, včetně mě, si vybrali poslední termín na předložení dokladu o zaplacení kroužku, aby od pojišťovny dostali rovných 500 Kč.

Paní za přepážkou, brunátná padesátnice, vypadala jako posel smrti: promluv a zemřeš, zvyš hlas, projev nespokojenost, a zemřeš taky. Odpovídala jednoslovně, někdy vůbec. Pokud dotyčný neměl vše v pořádku, nemilosrdně ho poslala pryč. Od přepážky odcházeli lidé se stejným výrazem jako ona. V tu chvíli jsme si řekla, že zkusím Danielin postup.

Když na mě přišla řada, sedla jsem si naproti paní a s hlubokým pochopením jsem k ní vyslala větu:

 „Máte toho hodně, že?“

Neodpověděla.

„Obdivuji vás, jak to zvládáte“. Pokračovala jsem pokorně a na závěr jsem dodala: „A ještě to vedro.“

Konečně mě vzala na milost.

„Peklo“, vytrousila ze sebe a nakvašený výraz v obličeji se změnil spíš v zoufalství.

„Všichni si myslí, že na nás můžou být hnusní. Dvě kolegyně jsou nemocné, dvě mají dovolenou. Od rána jen poslouchám, jaký je to bordel, že jsme tady jen dvě. Jako kdyby to byla moje chyba. Nejspíš tady dnes budu do půlnoci.“ 

Tak to bylo celkem jednoduché, pomyslela jsem si a v duchu blahořečila Danielu. Paní mi rychle a ochotně vyřídila žádost. Ještě jsem jí stihla pochválit náušnice a loučily jsme se málem jako dobré známé.

Je to vlastně bezbolestná win-win taktika. Já jí pomůžu, alespoň na chvilku, zbavit se nahromaděného stresu a ona ke mně bude milá. Obě vyřídíme vše rychle a hladce. Chce to jen upozadit svoje ego, což uznávám, že je věc občas nepříjemná, a brát vše jako hru. Dostanu ho nebo ji na svoji stranu nebo ne? Naposledy na matrice se mi to ale moc nepodařilo. Tamější ženská byla tuhá jako podrážka. Ale já se nedám. Hodlám svoji dovednost vypilovat až k dokonalosti.

Před týdnem jsem šla na kávu s dobrou kamarádkou Jitkou. Měla evidentně něco na srdci. Držela nervózně kabelku a zjevně jí nebylo moc do smíchu. Jindy užvaněná a hlasitá, dnes jen stroze odpověděla na pozdrav. Jako první mě napadlo, jestli nemá Vláďa milenku. Ostatně i to k manželskému životu patří a s ním navazující období scén, slz, rozvodů, soudů… Inu mám své zkušenosti.

Jitka si hodila nohu přes nohu, prohrábla dlouhé ohnivé vlasy a pak pronesla tím nejobyčejnějším tónem:

„Jsem těhotná“.

Celkem nic na tom by nebylo. Co těhotných chodilo, chodí a bude chodit po světě. Jenže Jitce bylo minulý měsíc celých 45 let.

„Jak se ti to podařilo?“ odpověděla jsem překvapeně.

„Sex, pamatuješ?“ ironicky zvedla obočí „a zavři pusu, nebo ti vypadnou zuby.“

Musela jsem se začít smát.

„Myslíš, že jsem stará na dítě?“ ironie vystřídal nejistý tón.

Pohladila jsem Jitku po ruce a v duchu se jí omlouvala za Vláďu a milenku.

„Co myslíš ty?“

Pokrčila rameny a v očích se jí zalesklo.

„Jsem stará. Bude mi šedesát, až vyjde základku a sedmdesát, až vysokou.“

Tak jsme seděly a povídaly si to dopoledne dlouho, až skoro do večera.

 Cestou domů jsem přemýšlela nad její otázkou, jestli je žena po čtyřicítce stará na dítě. Nejspíš jak se která cítí. Já rozhodně ano. Živě si pamatuji sebe a Markétu, jak visí na mé noze a řve hlady, zatímco jednou rukou míchám kaši na sporáku, a druhou držím čerstvě narozeného Matyáše. Nebo na všechny jejich dětské nemoci a zranění, na vyčerpání z nedostatku spánku, na jejich období vzdoru, a že stálo u všech třech za to.

Jsem totiž pyšnou trojnásobnou matkou. Dvě děti jsou skoro dospělé a jedno brzy bude. Není to dávno, kdy jsem nevěděla kam dřív skočit, které třídní schůzky jsou důležité a jak je naučit používat hajzlovou štětku. Mírnila jsem hádky, podepisovala úkoly a soudila se s jejich otcem o alimenty. Dnes je vše pryč, a já mohu klidně říct, že zalito sluncem. 

Děkuji, nechci. Po čtvrté už bych nepřežila. Vypiplala jsem je a jsou z nich fajn lidi a parťáci. Stačilo. Nastal čas věnovat se sobě a svým věcem.

Uznávám, i po čtyřicítce to ještě může být jízda. Chválabohu pro mě,  já tedy už bez plínek...

PAVLÍNA

Komentáře (10)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : kyttka Když přišla dcerka s tím, že je těhotná, tak jsem si poměrně zdrceně říkala, že v devětatřiceti být babičkou je docela brutální v dnešní době. Pak mi Honza jednou pobaveně vnoci navrhl, jestli bych vnoučeti nechtěla pořídit mladší tetu nebo strejdu. Když jsem si uvědomila, co by to zas obnášelo a jak pohodlně už si žiju, tak mi došlo, že být ve 40 babičkou je ta méně hrozná alternativa. Obdivuju ženský, co do toho jdou, ale já bych na to už byla moc líná, sobecká a bála bych se. září 10, 2019 09:12 ... : d@niela Tak ono když je to třeba první... Vzpomínám, jak kdysi dávno, když praotec Čech se tu teprve usazoval, přišla moje máma s novinou, že jedna její kamarádka, cca 43 let stará, se rozhodla mít dítě "za každou cenu". A protože to tou manželskou cestou fakt nešlo, tak přišla s tím, že jí pan doktor doporučil lázně, a hlavně hodně tam pít tu minerálku... (Myslím, že jsem to kdysi dávno dokonce i na kudlu už psala.) No, ona tam fakt chodila a pila a pila a pila, až jí jedna tamější dáma řekla, co a proč se tak nalejvá? A pak jí vysvětlila, proč a jak se k vytouženému těhotenství dopracovat. Jen holt ten dárce by měl být alespoň trochu podobný manželovi... A zadařilo se, vzpomínám, jak tenkrát byli všichni nesmírně spokojeni Myslím, že to byly ty vyhlášené Mariánky... září 10, 2019 09:24 ... : mia I Dani , pobavila jsi mě září 10, 2019 09:38 ... : mia I ať si má každý dítě v kolika chce, po nocích nikdo za tu ženskou k dítěti vstávat nebude, každá tu tíhu starostí ponese sama. Jen mám trochu pocit, že ty dámy v euforii porodí a říkají, že to je fajn, jak omládly. Ale nezávidím jim situaci za takových 15 let, tu pubertu dětí, starost o studia, finance , .. Co když jsou pak bez partnera, ztratí práci, přibude i starost o staré rodiče a toho puberťáka zároveň, co když přijdou problémy se zdravím, k tomu vidina důchodu v nedohlednu... Já byla hodně mladá matka při prvním dítěti, ale zrovna nedávno jsme se s kamarádkou shodly, že my jsme v mládí měly daleko více energie a nebyly jsme tak úzkostlivé jako naše dcery, které měly děti po třicítce, až skoro ke čtyřicítce v případě dcery kamarádky. I lékaři změnili názor, zatímco dříve nebyli proti porodům po čtyřicítce, dnes už nejsou tak shovívaví. září 10, 2019 09:46 ... : mamča Moje známá povila prvního potomka ve čtyřiceti. Dodnes se bavíme jejím slavným výkřikem směrem k synkovi o 15 let později : " Tvojí pubertu a můj přechod přežije jej jeden z nás !" září 10, 2019 10:13 ... : mia I co mě ale dostává je moudrost některých maminek co se týče porodu samotného , to jak chtějí rodit doma, kolik despektu často vyjadřují vůči lékařům. V malých láskách byla slečna, která měla každé dítě s jiným partnerem, oba ji v těhotenství opustili a k porodu si vzala dulu T. Obě byly moudré jak rádio. Přitom ta dula (jak se dá během pár vteřin zjistit z internetu) má strojní nebo stavební průmyslovku. Netvrdím, že každý lékař se chová k nastávající mamince, tak jak by měl. Ale přece jen lékař studuje několik let, musí skládat ze svých vědomostí zkoušky, zatímco maminky mají znalosti vyčtené z internetu , sestavují si porodní plány apod. září 10, 2019 10:29 ... : kyttka Mamčo, to je luxusní hláška. září 10, 2019 11:34 ... : *deeres* Věk je jenom číslo tvrdí Indka Erramatti Mangayammová, která se ve svých 74 letech stala poprvé matkou, aby prý ještě udělala radost svému osmdesátiletému manželovi. Jestli udělá také radost svým dvojčatům, až nedospělé osiří? září 10, 2019 11:46 ... : NČ No, jak myslíte. Já teda nemyslim. Podle mě na tom není absolutně nic k obdivování. Podle mě by mělo dítě poznat i svý dědky, báby, užívat si s nima. Taky by měl kluk s tátou běhat, plavat, čutat do meruny. Ale to máme každej jinak. Sotva bych si nechal namluvit, že je pro dítě nejlepší, když má fotra dědka, ale taky jistě o svým přesvědčení nikoho přesvědčenýho nepřesvědčím. září 10, 2019 14:18 ... : mamča NČ - souhlas. Děti je dobré zplodit a vychovat, dokud jsou rodiče mladí a plní síly. Taky je fajn, že člověk-rodič ještě "nemá rozum", takže si děti užijí príma dětství, plné sportování a blbnutí. Jenže někdy se nedaří, a dítko se narodí staršímu páru, který už ani nedoufal, že by se mu mohlo něco podobného přihodit. Jejich dítě je pak úzkostlivě vychováváno, a většinou si s ostatními dětmi moc nerozumí. Je to takový "malý dospělý". Většinou inteligentní a vzdělaný, leč v praktickém životě selhávající. Čest výjimkám ! září 10, 2019 16:36

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment