Pražský Smíchov, jak už jsem jednou zmínila v Pražských toulkách, se kdysi nazýval „Stokomínový Manchester“. Bývalo tu množství továren a pro zaměstnance také kolonie dělnických domků na Mrázovce. Dnes už slávu továren a továrníků připomíná jen pár budov. Smíchov se změnil k nepoznání, tam, kde kdysi kouřily komíny a kráčeli dělníci s bandaskami a svačinou, pulsuje moderní, dynamický ruch velkoměsta.

Málokdo z těch, kdo vidí čelní stranu prodejny se značkovou  obuví v Plzeňské ul. 233/10,  tuší, že jde o štít bývalé Ringhofferovy továrny. Málokdo tuší, že malá vila utopená v křížení silnic Plzeňská a Kartouzská, je bývalý zámeček baronky Ringhofferové (Kartouzská 20/7).  Tam, kde dnes stojí budova Meet Factory (Ke sklárně 3213/15) se dříve radilo vedení firmy Inwald o další strategii výroby skla. Správní budova bývalé továrny Inwald zůstala, továrna samotná však byla zbourána.

Historie Ringhofferů sahá až do 18. století.

Tehdy tovaryš František Ringhoffer přišel hledat z Uher do Prahy obživu a kolem r. 1771 si zřídil dílnu na výrobu měděného zboží na rohu Mariánského náměstí a Platnéřské ulice, kde vyráběl zejména varné pánve pro pivovary. Byl úspěšný a tak svoje jmění rozšířil. Navíc se stal členem městské rady.

Po smrti otce Františka převzal v r. 1827 živnost syn Josef a svého otce v podnikavosti a úsilí rozhodně nezapřel. Rozšířil dílnu i výrobní sortiment a začal nabízet speciální zařízení pro cukrovary a lihovary. V r. 1832 se stal vrchním mistrem kotlářským a získal monopol na výrobu měděného zboží v celé zemi.

Dalším z generace Ringhofferů byl opět František (1817-1873), ten již studoval na polytechnice v Praze a sbíral zkušenosti během stáže v západní Evropě.  Přestěhoval firmu do větších prostor v Opletalově ulici.

Rozhodl se také přeorientovat výrobní náplň na železniční vagóny. Za tím účelem koupil pozemky na Smíchově. Bylo to velmi moudré rozhodnutí. Vždyť konkurenci  - až do r. 1882, kdy zahájila výrobu Tatra Kopřivnice - žádnou neměl.  R. 1867 přidala firma výrobu salonních vagónů. Nejslavnějším z nich se stal vagon vyrobený r. 1930 k osmdesátým narozeninám prezidenta Masaryka.

Prezident Masaryk v něm cestoval velmi rád a po každé cestě přišel rukoudáním poděkovat strojvůdci za bezpečnou cestu. Tento vagón vezl prezidenta i na poslední cestu do Lán. Užíval ho i Edvard Beneš. Za války tímto vozem jezdil pouze Emil Hácha. V r. 1968 hrozilo, že se vagón barbarsky zničí. Naštěstí k tomu nedošlo.

František Ringhoffer byl zvolen r. 1861 starostou na Smíchově.

Osvědčil se i jako zaměstnavatel.

V jeho továrně fungovala Dělnická nemocenská pokladna , sbor záchranářů, a r. 1870 nechal na severním svahu Bertramky vystavět kolonii jednopatrových dvojdomků – Mrázovku (někdy nazývanou Betlém).

Čtvrtým Ringhofferem v pořadí, byl opět František (1844-1909), byl na gymnáziu spolužákem Jakuba Arbese a Julia Zeyerea, učil ho suplent Jan Neruda.  Ač se chtěl původně věnovat vojenskému povolání, převzal po smrti otce podnik a nevedl si vůbec špatně. Kromě již zaběhnutého výrobního programu se proslavil tím, že r. 1891 dodal první vozy lanovky na Letnou.

Produkce firmy putovala i daleko do zámoří.

Dostat náklad ze Smíchova na jediné nádraží, dnešní Masarykovo, však byl těžký hlavolam.  Používal se k tomu valník se železným podvozkem a tři, čtyři páry zdatných koní, vagón vážil 5 tun a tendr dvakrát tolik. Jezdilo se přes Karlův most a až s výstavbou Vyšehradského mostu se Karlův most zbavil této zátěže.

Nutno ještě zmínit, že Řetězový most Františka I. vůbec zátěž vagónů nevydržel, nebezpečně se rozhoupal a vystrašení dopravci se vrátili zpět.

I v této době bylo o dělníky slušně postaráno  - věrnostní příplatky, levné bydlení, stálá lékařská služba. Požární sbor zdejší továrny přijel jako první k požáru Národního divadla, vděční herci pak sehráli 10. května 1884 první zvláštní představení jako výraz díků právě pro dělníky ze Smíchova.