Ano, dejte dětem málo, protože tím jim dáte víc. Dnešní děti, ty neví, co maj. Neváží si, netuší, jsou nevděčné. Žijou spotřebním konzumem. Naše dětství, to bylo úplně o něčem jiném. Jenže, dnešní doba umožňuje užívat si neomezeně. Komu to pak mít za zlé? Kdysi, ještě za studií, jsem chodívala hlídat jednu malou holčičku. Byla z velmi dobré rodiny. Oba rodiče byli vzdělaní, hodní, ovšem velmi pracovně vytížení. Rodina byla díky tomu slušně materiálně zajištěná.

Nechtěla bych, aby je za to, že si na vyzvedávání dítěte ze školky museli najít výpomoc, někdo soudil. Dělali v tomto ohledu, co bylo v jejich silách a možnostech. A na tom, kdo bude trávit čas s jejich dítětem, jim opravdu záleželo. Nechme stranou řeči o tom, že by se o dítě měli starat rodiče, dnešní povídání je o něčem jiném.

Ta holčička měla v dětském pokojíčku všechno. Všechno to, co jsem já jako dítě neměla.

Měla tam pravé barbíny. Takové ty, co jsem jako dítě znala jen z reklam. Z těch německých. Měla těch panenek tolik, že jsme si hrávaly na módní přehlídku, abychom využily všechny alespoň jednou a prozkoumaly veškeré kousky oblečení, kterých byla plná krabice.

Měla skříň plnou krásných šatů, až mi bylo líto jí na pískoviště oblékat staré tepláky. Ani ty tepláky vlastně nebyly staré. Rozhodně ne jako ty, co jsem jako malá nosívala já. Ne, že by ty moje vypadaly tak hrozně, spíš – kdyby vypadaly tak dobře, určitě bych si je zdráhala obléknout jen na poletování po venku.

Měla tolik hraček, že když jsme je spolu uklízely, musely jsme v policích vymyslet systém, aby se tam všechny vešly.

Když se blížil datum jejího velkého dne, nástupu do první třídy, dostala od příbuzenstva hned tři plně vybavené penály. Radostně mi je ukazovala, ale trochu nešťastně se mě ptala, který by si měla sbalit do aktovky. A já tehdy pocítila něco, co jsem do té doby neznala. Frustraci z nadbytku.

Sama jsem ze čtyř dětí. Ne, že bychom snad byli vyloženě chudí, ale vyrostli jsme střídmě, řekla bych. Nebylo samozřejmostí, aby byly v lednici jogurty, nebo k obědu maso. Dostat čokoládu, to znamenalo skutečnou odměnu. Maminka nám šila věci na panenky, tatínek pro ně vyráběl domečky. A oblečení pro nás, to se dědilo. Můj první penál a aktovka, to byla životní událost. Pamatuju se, že jsem si je položila vedle postele, abych se na ně mohla dívat, dokud neusnu a viděla je hned, jak se ráno probudím.

A teď u té holčičky, když jsem se dívala na ty tři dokonalé značkové penály, najednou mě zachvátila lítost, že ona si žádný z těchhle mých dětských pocitů nezažije. Že neví, jaké to je, nemít. A pak dostat. Nebo vůbec nedostat, jen toužit.

Je těžké v dnešní době nepodlehnout tlaku a možnostem. Nikdy dřív nebylo tak dobře. Proč toho nevyužít? Proč si nedopřát?