 K dnešnímu zamyšlení mě inspirovala jedna moje skvělá kolegyně bloggerka, která si dneska při úklidu vysála z pod postele smaragdový náušnice vod nějakýho svýho bejvalýho. Prý je po něm kdysi mrskla, neb si za celou dobu, co spolu byli nevšiml, že nemá dírky v uších. Jako sorry drahá, dírky jsou sice chlapskej obor, ale tyhle jsou fakt pod jejich rozlišovací možnosti.
Uvědomila jsem si, že na to,
kolik jsem měla chlapů, mám, co se dárků týká, dost děsivou bilanci. Jsem
milovník dramatických situací a tak jsem celý život snila o tom, jak z ruky rvu
diamantovej prsten a házím ho po tom debilovi se slovy: "Sežer si ho a
táhni k čertu!!!" Bohužel jsem nikdy neměla přiležitost ke ztvárnění
tohoto komorního mikrodramatu, neb jsem od chlapa prostě nikdy žádnej prstýnek
nedostala.
Nevím, co jsem dělala
špatně. Nedostala jsem sice celkově nikdy nic moc, ale zrovna ten absentující
prstýnek vnímám jako velké příkoří. Klíďo z pouti. Ale z lásky. Holka by prostě
měla minimálně jednou v životě dostat prstýnek. Mám tenhle kousek tak moc
spojenej s láskou, že jsem si dokonce nikdy sama žádnej nekoupila. Hm. Konec
melancholickýho momentu.
Nedávno jsem potkala jinou
kolegyni. Měla krásnej náhrdelník, tak jsem jí ho pochválila. "To mám od
milence, vybral to sám", pravila, jakoby nic. A ty botičky taky. A tu
kabelku mi objednal a přišla mi poštou, jako překvapení. A ještě tenhle
prstýnek... a sandálky....a.....
ZADRŽ, zařvala jsem. Seš si
jistá, že chodíš s chlapem? Přiznám se, že boty nebo kabelku by asi moje ego
nezvládlo. Ráda si dělám tyhle radosti sama.
Ale jako nastavené zrcadlo k mým vztahům to docela zafungovalo. 
Vzpomněla jsem si na svoje,
v mnoha ohledech nezapomenutelný, dva roky s miliardářem, během kterých jsem
obdržela - kromě poučení, že kdo platí, ten rozhoduje, taky sadu bižuterního
náhrdelníku a náušnic a kabinové zavazadlo, neb za to moje se už styděl.
Vzpomněla jsem si taky na
některé své dárky k Vánocům. Na zpívající tibetskou mísu, kterou pořád mám. Na
šátek z letiště a na vyjádření, že narozeniny ani svátky se neslaví, páč každej
se přece musí někdy narodit a nějak se jmenovat. Tu du dum tum.
Ono to ani tak není o tom, kolik ten dárek stojí, ale spíš jakou práci si ten
druhej dá s jeho výběrem a přípravou. Jeden z nejlepších dárků, je v tomto
ohledu dámský, propocený, růžový tričko, který někdo pečlivě dva dny na
vlastním, pánským těle napouštěl pod košilí feromony, riskoval ztrátu cti a
zaměstnání v případě odhalení a pak ho poslal přes oceán za mnou.
(Fakt hustý, mamute.)
Na jedný straně mi tedy sice
život nenadělil, ale na druhý zas něco přidal. K pětařicátinám, když už bylo
jasný, že nikdo jinej to neudělá, jsem od maminky dostala první diamant a byla
jsem fakt dojatá.
Od té doby se moje malá,
velmi elegantní sbírka pomalu rozšiřuje. A já si říkám, že jednou je všechny
dostane moje dcera Žofka. A nebo psí útulek. A to se vlastně docela brzo
rozhodne, kdo to nakonec bude. Každopádně, díky mami. Zachraňuješ mi život už
od té chvíle, kdy jsem ti usnula v porodních cestách.
L. Y. A. A s prstýnkem
ještě vydržte. Kdo ví, třeba k vám zejtra přijede pouť..
Nočník Neohrožené
Ženy
|
