Ilona Švihlíková ve své knize „Jak jsme se stali kolonií“ popisuje z levicového hlediska podrobně vývoj po sametové revoluci. Dovolím si k tomu přidat ještě některé věci, možná novější, možná méně ekonomické, vycházející z dnešní situace. Autorka není ani tak levicová, jak by se mohlo zdát, i když v další knize „Kapitalismus, socialismus a budoucnost“ popisuje současný kapitalismus za velkého ovlivnění Marxem.

Ekonomický pohled na vývoj socialistického Československa a na převrat v r. 1989 je přece jen čistě ekonomický, ve skutečnosti celý přechod k novému systému byl doprovázen výbuchem svobody, kterou starý režim do poslední chvíle utlačoval. Proto také lidé opití nadšením nepozorovali tolik změny ekonomické, kterým dostatečně nerozuměli.

Těžko říci, že to byl nějaký podvod na občany, když ODS celou politiku vysvětlovala lidem předem a lidé ji volili. Dá se tedy říci, že lidé přechod zvolili (každý chtěl zbohatnout a žít jako na Západě). Václav Klaus chtěl vytvořit strukturu podobnou západním zemím a co nejrychleji nastartovat tržní hospodářství se všemi atributy kapitalismu. Proto také chtěl jen omezeně prodávat podniky zahraničnímu kapitálu. To je přirozené, když měl vzory v „asijských tygrech“, kteří vyrostli na vlastním kapitálu.

To se ovšem nepodařilo, a v knize jsou vyjmenovány příčiny. Současný stav popisuje autorka takto: „Současná mezinárodní dělba práce se od koloniálního systému příliš neliší. Jen bývalé koloniální státy nahradily nadnárodní korporace, které systematicky vyvíjely sofistikovaný tlak na stát, a umně vynalézají možnosti, jak se vyhýbat zdanění. Logika fixace nerovnosti, prohlubování závislosti a transferu bohatství z chudších zemí do bohatších zůstala zachována.“

Zároveň píše: „Menší zaostávající země soutěží mezi sebou vydatně o to, kdo vytvoří lepší podmínky pro zahraniční investice, kdo poskytne delší daňové prázdniny, kdo sníží více daně z příjmů právnických osob, zkrátka kdo dokáže nabídnout větší úplatek.“

To samozřejmě všechno znamená, že být zahraničním investorem je výhodnější a potom se nedivme, že naše podniky přesouvají svoje centrum do zahraničí a platí daně tam. Zvýhodňování zahraničních podniků má opravdu jen jeden účel: zaměstnat lidi a možná i nějaké firmy. Většinou spíše na podřadných pracích.

  V našem případě, díky vyspělosti oproti jiným zemím Východu, můžeme přece jen něco nabídnout, a tak se nakonec stáváme vývozcem dílů, surovin a nějaké sofistikovanější práce. To také znamená, že jsme se Slovinskem na tom lépe a že nezažíváme výrazný odliv lidí. Chybí nám však výroba hotových výrobků (výjimkou je Škoda) a vlastnictví mezinárodních podniků, které by měly u nás centrum.

Nevlastníme dokonce ani to, co by bylo poměrně jednoduché získat – velké banky a obchodní řetězce. Obojí má velký význam, banky dokážou získat od našich lidí poměrně velké poplatky a úroky a obchodní domy dodávají zboží horší kvality za vyšší ceny než jinde. Kupodivu v tom nefunguje konkurence. Jakoby tyto komodity měly kartelové dohody, ale zřejmě je to tím, že jsou všechny v rukou zahraničních vlastníků, jejichž zájmy se přirozeně shodují, zatímco silný domácí subjekt by to mohl svým přístupem změnit.

Intenzivní je vazba s Německem, které má zase intenzivní vazby s Čínou. Zde dodám: německý vliv hájí německé zájmy, abychom náhodou Německo neobešli v obchodě s Čínou a nevzali jim tím jejich obchody. Obrovské štvanice na prezidenta Zemana, který se pokusil svými cestami o zavedení přímých styků se zeměmi východu, budí dojem obrovského německého vlivu. Snaha oddělit nás od těchto přímých obchodů neutuchá ani různými politickými a bezpečnostními pseudokauzami (všimněme si, že Němci s Huawei obchodovat nepřestali, ale naše obchody jsou narušeny).

Jak nevýhodné je zaplatit dodavateli nafty a plynu (Rusku) konvertibilní měnou těžce vydělanou na Západě, zatímco vývoz hotových výrobků by byl mnohem výhodnější. Navíc to komplikují sankce.

Autorka popisuje situaci dobře. Zabývá se všemi odvětvími včetně katastrofálního stavu zemědělství.