Jenomže ono je to stejné i ve vztahu. Pokud v něm něco nefunguje, manipulátor umí pojmenovat viníka: je to partner. Háček je v tom, že vždycky.

Pravda je, že můj manipulátor se mi jednou omluvil – když jsem se s ním chtěla rozejít, protože jsem přišla na jednu jeho aférku. Omlouval se tak dlouho, až jsem kývla, že to ještě zkusíme. Později mi vysvětlil, že mi byl nevěrný, protože byl nervózní z toho, jak si nejsem jistá naší plánovanou svatbou. Normální by bylo zaťukat si na čelo a sbalit mu kufry. Jenomže když po letech podsekávání sebevědomí věříte, že ty špatné věci jsou vaše chyba, dává vám takové vysvětlení naprostý smysl.

Manipulátor dokáže popírat snad i to, že svítí slunce, pokud potřebuje. Sebevědomý, nezávislý člověk mu na to řekne: „Ty jsi vůl, sluníčko svítí, měj se.“ Zdecimovaný manipulátorův partner se omluví, že kvůli němu vážně nesvítí.

Takže tady máme vztah dvou lidí: jeden věří, že je všechno jeho chyba, a druhý, že jeho chyba není nic.

Manipulátor tlačí partnera do věcí, které chce on.

To, co jsem vám popsala, je základ k tomu, aby mohla přijít ta „opravdová manipulace“ – tedy že vás někdo dostane do situace, která vyhovuje jemu, ne vám. Zblblý partner už je v tu chvíli loutka, která žije v přesvědčení, že jeho manipulátor to s ní myslí dobře a že její vlastní názor je špatně.

To je jeden způsob: manipulátor loutce vysvětlí, co si má myslet. Například: M (manipulátor): Je ti skoro třicet. Měla bys mít dítě. L (loutka): Víš, já nevím, jestli se na to cítím… M: Měla bys. L: Když já… M: Měla bys.

Druhý způsob je menší nebo větší vydírání. Manipulátor umí vyvolat lítost nebo pocit viny. Situaci loutka napraví tak, že udělá to, co manipulátor nemusí ani říkat. Stačí naznačit.

Například: L: Přišel jsi až nad ránem. Bála jsem se o tebe. M: Já nechci chodit domů. L: Co se děje? M: Nedává mi to smysl. Nemáme dítě, nevím, proč bych měl chodit domů. Pocit zodpovědnosti za to, že je mu zle – to je perfektní technika. Loutka se pak totiž „sama“ rozhodne udělat to, co manipulátor chce. Hlavně aby byl klid. Stejně je to její vina.

V manipulaci neexistuje opravdová diskuse, taková, kde se partneři poslouchají navzájem a hledají způsob, jak najít společné řešení.

Manipulátor nechce, aby se jeho loutka vzpamatovala.

Mistrovský kousek bylo přesvědčit mě, že jsem psychicky nemocná – další z důvodů, proč jsem o sobě pochybovala. Poslal mě k psychologovi, a když jsem se začala pomalu sbírat, prohlásil, že jsem po těch sezeních nějaká divná a že bych tam měla přestat chodit.

Přestala jsem, protože jsem mu věřila, že ze mě psycholog dělá ještě většího blázna a že „tu moji nevyrovnanost radši zvládneme sami“.