Skupina evropských intelektuálů, včetně Milana Kundery, vydala výzvu, tvrdící, že Evropa je v největším nebezpečí za posledních 70 let V meziválečném období popsal Julien Benda ve své knize Zrada vzdělanců spolupráci vzdělanců s totalitními organizacemi, tenkrát ještě ve stadiu zrodu. Vzdělanci se odpoutali od svého poslání „obecné humanity“ a kolaborovali se zlem. Podle jeho vyjádření to učinili za peníze a slávu.

Ideově se vlastně vzdělanec vymkl z univerzálních hodnot lidství a dal se do služeb hodnotám nacionalismu a třídně laděným ideálům také ve jménu lidství, ale speciálního - národního a třídního. Tenkrát vznikající totality měly humanitní základ, řešily bídu dělnické třídy a dávaly masám naději na lepší život.

Benda to nazval zradou proto, že tyto totality používaly ve jménu svých líbivých ideálů zavrženíhodných násilnických metod. Měl pravdu, stal se vlastně prorokem, tyto organizace potom způsobily nesmírné zlo, které už se vymklo původnímu účelu - zlo pouze jako dočasná metoda k dosažení dobra.

Jsou dnešní intelektuálové takovými proroky, jako byl Benda? Je výzva Fight for Europe prorockým prologem varujícím před nacionalismem a iredentismem?

Myslím, že má spíše pravdu Milan Knížák, když považuje tuto aktivitu za zpozdilou. Ano, historie se sice opakuje, ale ne zcela. Kde stojí dnes tak řečení populisté a nacionalisté, kteří jsou ve výzvě kritizováni? Vždyť i oni na něco reagují, každý jev někde začíná a má příčinu. Vždyť i totalitní režimy měly příčinu v pauperizaci lidí, způsobené válkou (první světovou) a hospodářskou krizí.

Proto i současné emotivní reakce proti Evropské unii, využívající národního vědomí, jsou reakcí na snahy EU snížit rozhodovací pravomoci zvolené reprezentace národních států.

Ale hlavně integrace EU není jasná, není nikde schválená cílová vize.

Neví se vůbec, kam kráčíme, a v určitém momentu, když občané začnou cítit nějaké omezení suverenity, nutně, pokud jsou ještě svobodní, povstanou.

To samozřejmě udělají obyčejní občané, nikoliv intelektuálové; právě proto toho mohou využít politici, chovající se jako populisté (typicky v případě prezidenta Zemana), kteří obyčejné lidi oslovují nejsnadněji. Potom ovšem nepřítomnost a protest intelektuálů (viditelně vysokých škol a umělců) v tomto hnutí vypadá jako zrada intelektuálů, jako nepochopení situace, jako zaprodání zájmů národa.

Je to tak?

Přirozenost jako kritérium

Jaké hodnoty stojí proti sobě? Na jedné straně intelektuálské vize sjednocené Evropy, přesně nevyjádřené, dokonce velmi snadno vyvratitelné. Na druhé straně vyzkoušený a přirozený princip národního státu. Tedy iluze proti přirozenému principu, který viditelně funguje a nebyl zatím překonán (rozbíjení národního státu není překonávání, dokud není jiný použitelný vzor).

Národní stát byl sice kdysi zneužit nacismem, ale nebyl to nacismus sám o sobě. Národní stát lidi sjednocuje a vytváří sociální kapitál, tedy nezištnou angažovanost, která viditelně upadá s úpadkem národního vědomí. Lidové hnutí má přirozený konzervativní charakter.

Proč se ho etablovaní intelektuálové neúčastní?

Na to je docela jednoduchá odpověď:

Národní vědomí už opustili v zájmu iluzí, většinou v zájmu představy, že brání zlému nacionalismu. Přestože cítí, že demokracie nemůže existovat bez emotivního vztahu ke svému národu, obvykle žijí v neuvěřitelném rozporu; za demokracii bojují, ale ve skutečnosti tvrdí, že je špatná a přinesla nástup nacismu.

Chtějí demokracii nebo ne? Ve skutečnosti za ni bojují v Rusku a Číně, ale doma z ní mají strach, protože to je ona, která vynáší do vlády jejich populistické odpůrce.