Uplynulo už dvaatřicet
let od největší radioaktivní katastrofy, od černobylské tragédie. Tehdy lidé z
desítky měst a vesnic, ležících v zóně dopadu radioaktivních částic, museli svá
bydliště opustit. Bylo jich kolem půl milionu... Vznikly tak rozsáhlé "zóny duchů". Existovaly ovšem
i výjimky. Někteří vesničané však své domky neopustili, možnost přestěhování odmítli.
Byli to většinou
starší lidé, kterým se už nechtělo se měnit svůj život, stěhovat se někam jinam.
V jedné takové běloruské vesnici, v Tulgoviči, ležící na okraji ochranného
pásma, také žilo několi posledních starousedlíků. Ivan Šamjanok i jeho manželka
byli jedněmi z nich. I oni odmítli nabídku, aby se přestěhovali; zůstali,
a dál žili stejným životem jako dřív. Kupodivu, nikdy nepocítili žádné škodlivé
účinky radiace. Dál pokračovali ve svém hospodaření, pěstovali si svou zeleninu
i ovoce, chovali krávy, prasata a kuřata na maso, mléko a vejce.
Ivanu
Šamjankovi bylo šedesát, když to „bouchlo“. Jeho žena sice už nežije, ale nedávno zemřela stářím, ne nějakou reakcí na radioaktivitu. A on, dnes už dvaadevadesátiletý
muž, je kupodivu stále zdravý a plný života.. I dnes žije poklidným životem. Vstává v 6
hodin ráno, zapne si rádio, poslechne si národní hymnu, zatopí si v kamnech,
ohřeje si snídani… nakrmí zvířata i drůbež, a jde na procházku se svým psem. Nemá
žádné zdravotní problémy, jen někdy užívá běžné léky na problémy způsobené
stářím. Ovšem každodenně si před jídlem vypije svou sklenku vodky, "pro
chuť k jídlu".
Na druhém
konci obce ještě žije druhý poslední obyvatel, synovec Šamjankovy ženy. A tak je to i
v jiných vesnicích. Ale na rozdíl od vesnice Tulgovič, kde jsou „všichni“ muži, jsou
drtivá většina ze stávajících černobylských obyvatel ženy.
Převážné
části z nich už dávno bylo osmdesát let. „Bábušky“, jak si říkají, žijí v
opuštěných roztroušených vesničkách, které dnes jen zřídka mají více než deset
obyvatel. A jedovatých látek se nebojí. Žádná radiace je neděsí, větší strach
mají z toho, že budou mít hlad.Když
přežily hladomor za Stalina, nacistickou genocidu, desítky let sovětské
nadvlády, proč by teď utíkaly před nepřítelem, kterého ani nevidí…
Samy si
pěstují potřebné plodiny a chovají zvířata, aby přežily.
A kupodivu ony nezáří radioaktivitou, ale úsměvy a vesele baští jablka, maliny
i brambory, co všude kolem rostou, a chytají a jedí tamější ryby… a ještě hlásí
věty jako: "Tady je
vzduch čistý, ne jako u vás ve městě, kde auta vypouští celou periodickou
tabulku." Případně před častou konzumací alkoholu: "Sbohem mozku, uvidíme se
zítra!"
Smekám před těmito lidmi, co neopustili svůj domov, svoje hospodářství a svůj způsob života. Možná, že kdyby se nechali nahnat jako stádo do připravených paneláků, kde by měli ústřední topení, teplou vodu, a všechen komfort oproti dřevěným chaloupkám ve kterých žili doposud, byli by už dávno mrtví. Protože je udržuje při životě právě ta práce kolem hospodářství, kterou nemůže nahradit koukání z okna paneláku někde ve městě, kde nikoho neznají. Pro staré lidi je důležité prostředí, ve kterém prožili celý svůj život. Sousedé, známí, přátelé, kteří sdílí stejné problémy i radosti.
leden 29, 2019 09:53
... : doktor
Byla to nepředstavitelná tragedie a život v tak zdevastovaném prostředí si neumíme vůbec představit.
leden 29, 2019 12:43
Napsat nový komentář
Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.
Uplynulo už dvaatřicet
let od největší radioaktivní katastrofy, od černobylské tragédie. Tehdy lidé z
desítky měst a vesnic, ležících v zóně dopadu radioaktivních částic, museli svá
bydliště opustit. Bylo jich kolem půl milionu... Vznikly tak rozsáhlé "zóny duchů". Existovaly ovšem
i výjimky. Někteří vesničané však své domky neopustili, možnost přestěhování odmítli.
