Byl rok 1969. Já už na Vinohradech
nebydlela, ale v tamější Chodské ulici pořád ještě bydlela moje máma a sestra s
rodinou. Ségra měla prvního syna, už půl roku byla na mateřské, a protože peněz
nikdy nebylo dost, přibrala si na hlídání ještě blinkacího Péťu, jehož maminka nastoupila
brzy do práce. Ta tehdy dělala v Tesle, na vývoji barevné TV, a byla šťastná,
že kluka nemusí dávat do jeslí.
A tak jsme to věděli hned druhý den,
i když osudným mu ve skutečnosti nebyl byt v Chodské, ale jeho ateliér na
Václaváku.
Když odcházel
naposledy z domova v Chodské ulici, zněla jeho bytem píseň z představení Jonáš
a Dr. Matrace „Jó, to jsem ještě žil“. Na Boží hod roku 1969 totiž pozval své
známé na oběd, z něhož se vytratil s tím, že se za hodinu vrátí. Už se nikdy
nevrátil.
Geniální hudebník, malíř a komik, Jiří Šlitr, zemřel 26. prosince 1969. Usnul
navždy v náruči mladičké semaforské fanynky Jitky Maxové a s ním navždy
skončila jedna slavná etapa pražského divadla Semafor.
Na místě tragédie nebyl nalezen žádný
dopis na rozloučenou, podle příbuzných a přátel rozhodně netrpěl žádnými
psychickými problémy. Vyšetřovatelé případ uzavřeli jako nešťastnou náhodu,
vrahem se podle nich stal plyn, unikající z kamen.
O Jiřím Šlitrovi je všeobecně známo, že
byl sice samouk, ale přesto geniální hudebník a že svůj strnulý neherecký
projev dokázal povýšit na skvělé komické kreace se zpěvem, při kterých se
diváci smíchy mohli potrhat. Ve skutečnosti byl vystudovaný právník, ale svého
vzdělání využil pouze v roli advokáta ve filmu Zločin v šantánu.
Co se o něm už dnes moc neví, že byl i
vynikající kreslíř, karikaturista, scénograf a ilustrátor. Šlitr vášnivě rád
kreslil, a tak jste ho mohli leckde potkat, jak si něco čmárá do skicáku
obyčejnou tužkou, nebo inkoustovým perem.
Prý existuje spousta jeho obrázků z New
Yorku. Ty neznám, ale, co znám, jsou jeho panorama i zákoutí Prahy, kde svými
typickými čmáranicemi skvěle vystihl atmosféru zobrazovaného místa.
V knihovně mám publikaci „Praha měSTO
věží“, autorem je Jiří Suchý a ilustroval Jiří Šlitr. Ta vyšla v roce 1970 a
jejího vydání se Šlitr již nedožil.
Malá ochutnávka:
Blbče, pravila paní Vávrová ke svému muži.
Koukej se trochu kolem sebe! Jinak jsme mohli zůstat doma.
Pan Vávra pozvedl hlavu dosud svěšenou a
pomyslel si:
Má pravdu, Božka. Koukám do země a ta je
stejná, jako u nás. A kupole mi unikají. Například támdle. Chrám
svatého.....chrám nějakého svatého a mně by málem unikl.
A pan Vávra se zakousl pohledem do chrámu
a hltal jeho architekturu, aniž tušil, zda je gotická, či barokní. Ale paní
Vávrová spokojena nebyla.
Koukáš po chrámech a tu ženskou jsi
neviděl.
Jakou ženskou?
Tu vymóděnou.
Panu Vávrovi přišlo líto, že propásl vymóděnou
ženskou a napříště si slíbil sledovat nejen chrámy, ale i ženské.
Koukáš se pořád po ženských, namítla paní
Vávrová. Počkej, jak to doma schytáš!
P. S. Jak to bylo se smrtí Jiřího Šlitra doopravdy, to se už nikdy
nedozvíme. Vražda a sebevražda, dvojitá
sebevražda, nebo vrahem byl svítiplyn? Příští rok to bude 50 let, kdy skončila
ta nejúspěšnější éra Semaforu. deeres
|