 Byl
jsem pozván před nějakou dobou na křest knihy „Vinnetou naší doby“ o herečce,
která se mi zapsala do paměti mnoha rolemi. Herečka, zapasovaná do rolí veselých a rozverných,
je také herečkou velkých dramatických rolí. Za nejúžasnější považuji její úlohu
v dramatu „Requiem pro panenku“. Sice za ni dostala cenu na Toronto
International Film Festivalu, ale já si myslím, že by jí více slušel Oscar.
Kdyby to byl anglicky mluvený film, jistě by ho dostala.
Ale do mého srdce se zapsala hlavní rolí ve hře
„Hrdý Budžes“, kterou napsala paní Irena Dousková.
Než jsem se dostal k čtení knížky o Báře
Hrzánové, znělo mi v hlavě: „A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani
hruď falešnou řečí,“ jak to napsal Stanislav Kostka Neumann, básník a
předválečný komunista tělem i duší. A
vzpomínám na představení a neuvěřitelný příběh, v kterém tu dobu a sebe samé
mnoho lidí poznalo.
Dokonalost té věci a genialita role ztvárněné
Bárou Hrzánovou a celé té hry je postavena na krásné hyperbole. V
duši „reakční“ holčičky, jak byla označena tehdejšími bolševiky, vyroste květ
hrdosti, svobody a odporu a vytvoří cosi jako abstraktní slovní malbu, kde
„hrdý Budžes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí“.
Takhle napsané je to až patetické, my Češi máme
spíše sklon dělat si ze všeho prdelky. A tak si hrajeme se slovy, s významy
vět, přesmyčkami písmen či slovíček a vytváříme fantaskní krajinu vět a
významů. A my, milovníci knih a slov, si v tom libujeme. Takže například dobře
víme, že „Boriš umí po skalinách“, a to tam, kde „ fsadě skví se Jára Květ “.
Klasicky vzdělaní žáci základních škol také ví, že když je venku „tma jako v
hrobě“, tak „mráz foknáduje“ a ve světnici je teplo u kmen. Někteří z nás, jako
starší knihomolové a scifisté, dokonce pochopili, že lze najít v naší lidové
lyrice mnohé tajemné květy.
To jako když se jednou v Brně na „conu“ (to je
setkání milovníků sci-fi) objevil tajemný student z Kazachstánu Nalim Lidochaz
a přednesl a zazpíval starý slovansko-asijský
„Epos a rekovi Jakojovi a Mamile“ (cituji zpaměti):
„Vysoký Já Lovec,
vysoký Jakoja
přeskoč ho, Mamila,
rovnejma nohama.
Jaho Nepřesko Čím,
ja sa Rad Atočím...
Kde se objevuje vedle Jakoji a Mamily několik
dalších tajemných staroslovanských hrdinů, možná křížených s Avary. Prvním je
jistý Jaho Nepřesko, pravděpodobně z kmene Čím, žijícího kdysi někde v
ukrajinských stepích, a jistý Rad Atočím. Zde najdeme ve slovech „ja sa“ ozvěnu
staroslověnštiny, kde by mohlo být dnes v nářečí velkomoravské staroslověnštiny
vysloveno jako „já su“. Jak se dochovalo na Moravě dodnes. Objev hodný rukopisů
...
Na křest knihy jsem se nemohl dostat, což mne
dodnes mrzí, prý tam byla psina. No, s kým jiným by měla být psina než s Bárou
Hrzánovou, ne?! A tak jsem se pobavil nad knížkou, která je rozhovorem a
zamyšlením a hromadou informací o světě Báry
a také vlastně nás. Neboť umělkyně paní Bára je „Mistrová“. Ona si označení
„Mistr“ zaslouží, jak je známo z jednoho vyprávění starého hereckého barda,
jemuž jednou jeden strýc na venkověříkal „pane Mistr“ a
když byl napomenut, že se tak umělci neříká, dotčeně pravil, že „oni si to pan
Mistr“ to oslovení zaslouží. 
Získal jsem sice knížku už před „chvílí“ a měl
jsem předsevzetí, že si ji v létě přečtu. Ovšem v tomhle létě to nešlo. Když se
můj vařící mozek ochladil někdy kolem půlnoci alespoň tak, aby vůbec něco
vyprodukoval, musel jsem pracovat na dvou
jiných knihách, na které byly termíny, a tak jsem to nezvládal. Já nechápu, jak
mohl Cervantes ve vedru, jaké je v létě v Madridu a na La Mancha, kde to v létě
docela dobře znám, něco napsat. Pak jsem si vzpomněl, že první díl vlastně
napsal ve vězení. Jo, to by šlo. Bytelné španělské stavby, jako je třeba El
Escorial, v těch je chladno i v létě!
Až teď, když se ochladilo, jsem se do knížky
pustil. Doporučuji i vám. Rozhovor Richarda Errmla s Bárou Hrzánovou je vtipný,
dobře se čte a není to takové to sebestředné povídání. Dozvíte se o tom, že
život herečky není jen jásaní a hopsání, dozvíte se také spoustu informací o
mnoha známých a slavných lidech. Ale řeknou vám to tak nějak jinak, než v
oblíbených časopisech typu „drbárna“.
Je to prostě bezva čtení. A proč si autor myslí,
že Bára Hrzánová je Vinnetou naší doby, na to si přijděte v knížce sami. Jen mne mrzí, že jsem se s paní Hrzánovou
nesešel osobně. No, tak se uvidíme někde v divadle. Ona na jevišti a já v
hledišti. Tak to má být.
P.S. Jen doufám, že mne omluví za tu „Báru“ v titulku
článku. Ale snad uzná, že „Hrzánová a Budžes“ zní blbě. Takhle to myslím zní daleko lépe...
Václav VLK st.
|
