Kandidát na prezidenta Jan Švejnar si ve svých prohlášeních, jemně řečeno, neustále protiřečí. Tvrdí o sobě kupříkladu, že byl architektem naší kuponové privatizace, a totéž o sobě říká i na zahraničních stránkách (kupříkladu zde) - přitom ale kuponovou privatizaci u nás kritizuje.

Samozřejmě, že žádným „architektem" privatizace nebyl, jak naposledy upozornil Pavel Páral v sobotní MF Dnes - pan Švejnar napsal o kuponové privatizaci „jeden nepříliš citovaný článek".

     Rovněž o další své publikační činnosti nám pan Švejnar sděluje poněkud nepřesné informace. Na svém webu ohromuje výčtem svých knížek a článků, které mají dosvědčit jeho ohromnou ekonomickou erudici. Jenže tento člověk v Americe zveřejňoval hlavně proto, že pro severoamerické univerzitní učitele platí povinnost zveřejňovat (říká se tomu publish or perish, tedy publikuj nebo zhyň), bez určitého počtu článků v příslušných učených publikacích by se prostě setkal s řadou nepříjemností. Když si navíc člověk jeho práce přečte, zjistí, že o původní myšlenku v nich nezavadí, jde vždy o kompiláty věcí, které už někdo sepsal, a navíc jde o shrnutí velmi nekritická.

     O nepravdivém prohlášení, napsaném pouze v české verzi jeho životopisu, že byl jedním z členů komise pro udělení Nobelovy ceny, už na Neviditelném psu psal pan Haas. Když tuto informaci ověřila MF Dnes, pan Švejnar své tvrzení opravil, a to tak, že „patří k ekonomům, kteří mají slovo při nominaci kandidátů na Nobelovu cenu" (viz zde). I v tomto případě je ale velmi vzdálen pravdě - pokud byl vůbec osloven, stal se jedním z tisíců, kteří kandidáty na Nobelovu cenu navrhují, navíc - opět, pokud byl osloven - musel podepsat prohlášení, že o této skutečnosti padesát let pomlčí. Vzhledem k tomu, že se nemůžeme domnívat, že pan profesor neumí číst, musíme si vybrat, co je horší: lhář, nebo nenapravitelný mluvka, který nedokáže udržet jazyk za zuby?

     Jeho klličkování před dotazy týkajícími se vzdání se amerického občanství, je sice u kandidáta na prezidenta republiky zarážející, ale pochopitelné. Pan Švejnar si ponechává otevřená zadní vrátka, protože dobře ví, že ztráta občanství by byla definitivní a on by už nadále nemohl využívat výhod, které příslušnost ke Spojeným státům přináší, a to nejen na území USA, ale po celém světě. Proto tedy tento problém neustále „zjišťuje a konzultuje".

     Dlužno dodat, že tak jistě bude činit až do chvíle, kdy parlamentní komise oznámí, že zvolen nebyl. Pak si oddychne a v klidu se vrátí do Michiganu. Pokud by ale zvolen byl, postaví jej tím naši zákonodárci před nesmírně obtížné dilema - vzdát se kvůli nějakým pěti, možná deseti rokům v prezidentském křesle občanství ve své druhé domovině? Věru, nelehké rozhodování...

     U Jana Švejnara je udivující i další nesrovnalost - svou manželku tady neustále představuje jako paní Kathy Terrell-Švejnarovou, jenže ona se jmenuje jednoduše Kathy Terrell. Že by byl páně Paroubkův kandidát, profesor na univerzitě, tak roztržitý?

     Rozpaky také vzbuzuje jeho nynější „spanilá jízda" po českých vysokých školách. Pomiňme nyní, že jeho přednášek se zúčastňují kvůli zaplnění sálu středoškoláci, a to povinně, pod hrozbou neomluvených hodin, soustřeďme se na pravděpodobný střet se zákonem o vysokých školách, který zakazuje na akademické půdě politickou agitaci. Pan Švejnar se tedy pohybuje na hraně zákona. Jeho přednášky jsou prezentovány jako ekonomické, ale vzhledem k tomu, že během nich hovoří takřka výlučně o sobě, měli by toto „přednáškové turné" nejspíš zhodnotit právníci.