Viditelné vazalství je především v hlavních médiích. Oslavy osvobození americkou armádou v Plzni jsou okázalé, včetně opečovávání veteránů, oslavy jinde se buď nemedializují, nebo vůbec nejsou, protože tam byla osvoboditelkou Rudá armáda, a její oslava, byť skromná, by nemusela, podle představ vazalů, být donátory, dodavateli dotací a západním establishmentem brána příznivě. Pokud se něco zmíní, není možné v žádném případě vyslovit název osvoboditele, tedy SSSR.

Všimněte si tohoto trapného vazalství!

To samozřejmě přesvědčuje nevazaly, podrývače a smějící se bestie, aby zase příště volili lidi typu Zemana. „Ten se nebojí říct pravdu. Konečně někdo ji říct musí, pokud ji neřekne nikdo z establishmentu, potom jsou tu ještě ruské weby.“

Vazalové nebo partneři?

Není jen na nás, být součástí Západu. Západ nás musí přijmout se všemi našimi odchylkami, ať si o nich myslí cokoliv, jinak totiž nemůžeme my přijmout Západ jako rovnocenného partnera. Pokud budeme poklonkovat, budeme vždy bráni jako vazalové, na které je možno dupnout. Pokud budeme svébytní, potom sice můžeme mít nějaké problémy, ale nakonec nás jako partnery vezmou.

Vidíme, že Poláci, byť se považují hlasitě za součást Západu, se vzpříčili přizpůsobovat, a chtějí si zachovat svébytnost. U nás to není hlasité, ale je to vidět spíše jen na internetu a na chování lidí při volbách, to poohlížení se po Východě. Neustálé tvrzení, že se špatně chováme a nejsme úplně západní, je jen metoda, jak si nás podřídit jejich verzi a úplně akceptovat jejich představy, pro ně výhodné a nás podřizující.

Trapné je se podbízet a považovat jakýkoliv, byť sebemenší úsměv na Východ, za zradu. Takové podlézání znamená podřídit se bezpodmínečně verzím Západu, abdikovat na sebeprosazování. Tomu se staví Zeman svými provokacemi.

Provokativní adorace Putinovských Nočních vlků je reakcí na vazalství a nedůstojné podlézání. Pokud by vazalství nebylo a vztahy by byly přirozené, nebyly by ani tyto provokace.

Celá vazalská politika má dva směry.

Jeden je americký, ve kterém se jedná o akceptaci americké politiky, kterou sice můžeme považovat za nepřesvědčivou, nicméně nás neohrožující, dovolující, abychom v jejím stínu nějak existovali nezávisle. Americký směr může být nebezpečný jen tím, že by nás zavedl do nějakého, pro nás nevýhodného a neakceptovatelného, válečného konfliktu. To bohudíky zatím nehrozí. Ale bude to tak stále? Bude nás stát z druhé strany oceánu, mající spoustu zájmů ve světě, stále hájit? A to i tam, kde se to úplně neslučuje s jeho zájmy? Bude nás hájit i proti nátlakům z EU?