 Milá dcero, brzy ti bude sedmnáct a já prožívám krizi středního věku jako bič. Ono když se promíchá tvoje puberta s mojí krizí, vznikne zóna výbušnosti s rizikem výbuchu více než 1000 hodin ročně. Holt nemáme to jednoduché. Už jen dostat tě na tento svět nebylo vůbec jednoduché.
Zabralo mi to nezapomenutelných dvanáct hodin a myslela jsem, že z porodního
sálu uteču. Vzdorovala jsi celkem zdatně. Tvých necelých pět kilo spatřilo
světlo světa těsně před půl nocí, když už jsem myslela, že tě nikdy neuvidím. Ale zázrak se podařil. Moje mateřské hormony se mi
rozprskly v těle jako ohňostroj. A já, do té doby sebestředné a sobecké
stvoření, jsem poznala něco úžasného. Totiž lásku. Nepodmíněnou absolutní
lásku. Sebrali mi tě a okamžitě strčili do inkubátoru kvůli infekci. Sotva ses
tam vešla. Mezi všemi nedonošenci moje impozantní miminko…
Vůbec jsem netušila, co si mám s tebou počít, a
upřímně, občas to nevím do teď. Jedno vím jistě, ještě nikdy mi nikdo
nenastavil tak dokonalé zrcadlo. Jsi stejně urputná, zavilá, tvrdohlavá jako já.
Ostatně jsi to dokázala už při onom porodu. Prostě, když něco nechceš, tak je
velmi složité, někdy až nemožné tě přesvědčit, nedej bože donutit.
Upřímnosti ti bylo naděleno nad hlavu. Střílíš od boku
a jako největší granátník široko daleko za sebou občas necháváš spálenou zemi.
Ani nevíš, jak chápu tvoji potřebu všem ukázat
správnou cestu a uvést věci na pravou míru. Jenže ti druzí s tou tvojí mírou
nemusí úplně souhlasit a tvoje pořádky nemusí být ty jejich.
Holčičko moje, všechny tyto vlastnosti jsou dobrý sluha,
ale špatný pán. Pamatuješ si, jak jsi jednou nedošla do hudebky? Zapomněla jsi
klíče a mobil doma. Tak tě nenapadlo nic jiného, než si sednout ve vchodě na
schody a čekat. Jela jsem rovnou z práce pro kluky do školky a do družiny, a
pro tebe do klavíru. Jaká byla moje čirá hrůza, když mi učitelka v hudebce
sdělila, že jsi vůbec nepřišla. Cesta domů byla nekonečná a hlavou mi běhaly různé
fantazie. Viděla jsem tě ve spárech úchyla, někde pohozenou ve křoví,
znásilněnou, nebo zmrzačenou pod koly aut, a takové banální řešení, jakože
sedíš na schodech a čekáš, až přijdu domů, mě vůbec nenapadlo. Nevěděla jsem,
co si bez tebe počnu. Schody jsem brala po pěti, a když jsme si skočily do
náruče, ta úleva byla nepředstavitelná. )
Moje láska k tobě je pořád stejná. Někdy jen schovaná
hluboko pod nánosy našich sporů, slovních bitek a vzteklých hádek. Nejsem
dokonalá, a věř nevěř, velmi dobře to vím. Udělala jsem v životě hromadu
kopanců a mlela jsem se jako mokré tele o zem stejně, jako teď ty. Za všechno
jsem zaplatila a dobře vím, co to je, nést si za své činy odpovědnost. Když se
na tebe dívám, tak vím, i když to bude chvilku trvat, že to taky zvládneš.
Všechny moje dobré rady, které většinou minou cíl
(ano, vím, neměla bych), vypouštím jen s jediným záměrem. Nechci, aby sis v životě
musela projít tím, čím já. Nechci, aby ti bylo tak pekelně, jako bylo občas mě,
a vy tři jste byli jediným důvodem, proč jsem se nevrhla ze skály. Ale jak mi
jeden z mých mnoha terapeutů poradil, tak to nejspíš tak musí být.
Jsi samostatná a skoro dospělá. Jsi dokonalá, taková
jak jsi. Tak jen pár posledních rad na závěr: žij pořádně, dobře jez, s
alkoholem to moc nepřeháněj, vyber si dobré lidi kolem, bav se, hodně cestuj,
měj ráda, ale nejdřív sama sebe a hlavně se raduj…
Život běží jako o závod a umí být oboje - pořádná
jízda nebo taky pěkný průser. Všechno záleží na tobě a je celkem jedno, jaké
karty máš rozdané.
Fandím ti. MÁMA
PS: buď hodnější na své bratry, jsou to jenom
lidi
|
