 Moje milovaná, jsi moje jediná dcerka, kterou jsem si moc přála. S láskou jsem se o tebe starala, chtěla jsem, aby byl mezi námi spíš kamarádský vztah, abys vždycky věděla, že jsem ta, za kterou můžeš kdykoliv přijít pro radu, pohlazení, pro pomoc. Byla jsem vždycky u tebe, když jsi onemocněla.
Držela jsem tě za ruku a chtěla tě bránit před tím zlým světem. Dávala jsem ti lásku, jaká může být jenom od mámy. Nemyslím si, že jsem ti nevěnovala dostatek času, ale musela jsem chodit do práce, měla jsem i další povinnosti a ještě k tomu jsem dojížděla za svou maminkou, která byla velmi těžko nemocná. Ale rozmazlila jsem tě, nechtěla jsi mi s ničím pomáhat a já ti ani nedokázala říct, pojď se aspoň při vaření dívat. Když jsi dospívala, ráda jsem ti pomáhala orientovat se v tom dospěláckém světě... Měla jsi problémy na střední škole, snažila jsem se ti co nejvíc pomoct, ale ty jsi už měla vztah se svým nynějším manželem a tak jsi mne odmítala. Beruško, každá tvoje bolest byla i mojí, každá tvoje radost mě hřála srdíčka. Brzo ses vdávala, tvůj otec nebyl rád, přesto jsi si šla za svým a nedala na žádné rady. Byla jsi krásná nevěsta, moc vám to spolu slušelo a já byla pyšná na svoji krásnou princeznu. A když jsi čekala miminko, chtěla jsem být u tebe. A ty jsi mě zaháněla... Chtěla jsi být sama a statečná. Nechala jsem tě tedy, žila jsi už svůj život. Docela rychle jsi zapomněla na to, jak doma vyváděl tvůj otec, který mi nedával ani peníze na domácnost, který si od začátku manželství žil svůj život. Sama jsi mi radila, abych od tvého otce odešla. Ale když jsem to konečně udělala, byla jsi na mě najednou zlá. Proč? Mého pozdějšího přítele jsi poznala pouze od vidění a už jsi řekla, že není dostatečně hezký. Když jsem si ho vzala, přestala jsi se mnou mluvit a já ani nevěděla, jak si to mám vysvětlit. Ale já byla a vlastně jsem v manželství s ním moc šťastná. A to ti vadilo? A já nevím proč. Pak se ti narodilo druhé dítko a já se to dozvěděla náhodou, od mé kamarádky, které jsi poslala SMS. A já zase nevím proč. Potom jsi ale přeci jen přišla. Koupili jste si motorku a chtěli mít víkendy pro sebe. Děti byly u nás. A pak se stalo něco, a já vůbec nevím co. Prostě jste s námi z ničeho nic přestali úplně komunikovat. Já tady brečela, byla jsem tak nešťastná... Vzpomínáš, jak jsem ti říkávala, že tě mám moc ráda, tenkrát jsi odpovídala, že tu lásku znáš, protože i ty máš dceru. Jsem moc smutná a nešťastná. Ano, mám vedle sebe milovaného manžela, mám blízko sebe nejstaršího syna s rodinou a vnoučkem Adámkem. Ale tebe ne.....Proč? Je to už osm let, tvoje děti už jsou větší, ale mají prý zakázáno se mnou komunikovat... A já pořád nevím proč... Jsem nemocná, docela těžce, mám těžkou cukrovku, vysoký tlak a problémy se srdíčkem; člověk nikdy neví, co se může stát. Ty se neozýváš, já pláču a tiše si přeji, aby se tohle mlčení prolomilo. Teď budete mít třetí dítě. Všechny vnučky i vnoučci od nás dostali zlaté znamení. Teď si nepřeješ, abych se vůbec něco dozvěděla. A já bych tak ráda byla u tebe... Moc, moc ti přeji, abys byla šťastná,. a aby byly zdravé i tvoje děti. A doufám. Třeba se setkáme a budeme moc rády, že se po tak dlouhé době vidíme... Třeba...třeba... Děvčátko moje, měj se moc hezky a věř, že je veliká škoda, že tento dopis nikdy nebudeš číst, protože ti ho nepošlu. Psala jsem ti už několikrát – a bylo to vždy jen jak na vodu… Žádná odpověď. Tak jsem se aspoň z té bolesti trošku vypsala. TVOJE MÁMA (HEDVIKA)
|
