 Byla jednou jedna koza. Dost obyčejná. Bílá. Tahle koza byla ráda sama. Vybírala si cestičky, kde nikdo nechodil. Neuměla moc vyjít s ostatníma kozama ve stádu. Nebavilo jí plané mekání o ničem. Měla ráda sluníčko a cvrkání cvrčků a ráda pozorovala, jak se v létě nad obzorem tetelí vzduch. A tak si ta koza poklidně chodila svými cestičkami, okusovala sedmikrásky, snažila se dávat co nejlepší mlíko a nikoho zbytečně neobtěžovat. Pak ale na farmu, kde žila, přišla opice, která si myslela, že ví nejlíp, jak se má co dělat. Nelíbilo se jí, že koza chodí svými cestičkami. Nelíbilo se jí, že nemeká s ostatními kozami a bylo jí úplně šumák, že dává nejlepší mlíko z celýho stáda. Vlastně ho ani neochutnala, protže opice mlíko nepijou. Koza se jí prostě nelíbila, nezapadala do stáda. Od té doby koza neměla klid. Opice jí prudila a ostatní kozy na ní donášely kudy chodí, co žere a jak se u toho tváří. Koza se netvářila. (už jste viděli kozu „se tvářit“?) Byla zmatená. Její romantická kozí hlavička nemohla pochopit, proč je najednou všem trnem v oku. Dělala, co mohla. Dávala víc a lepší mlíko. Víc dělat nemohla. Jednoho dne se rozhlédla po stádu a všimla si, že se ostatní kozy chovají zvláštně. Divně se smály a vůbec vydávaly divné zvuky, a když si je dobře prohlédla, zjistila, že se začínají nápadně podobat opici. Jen ona jediná vypadá pořád jako koza. Nebyla hloupá. Věděla, kde udělala chybu a taky věděla, že buď se začne podobat opici, zařadí se do stáda a bude chodit pokálenými cestičkami, jako ostatní kozy, a bude mít zas klid a nebo zůstane kozou a bude muset z farmy pryč. Každé ráno chodila ke studánce a na její hladině pozorovala svou kozí tvář. Ať dělala, co dělala, nevypadala jako opice. Jednoho dne si koza sbalila otýpku slámy, pohledem se rozloučila s farmou, která jí kdysi byla dobrým domovem, a které ona dala tolik dobrého mléka. Pak už jen vrzla branka a koza byla pryč. Na vrcholku kopce se ještě jednou otočila, povzdechla si a vydala se na cestu. Bude se mi stýskat, myslela si. Bez farmy to nezvládnu. Možná ani to moje mlíko není tak dobrý, jak jsem si myslela. Pochybovala o sobě. Ale netrvalo dlouho a narazila na malé hospodářství, kde neměli stádo koz. Dokonce neměli ani jednu. Hospodář kozu podojil a mléko ochutnal. Takové mléko ještě nepil! Připravil koze chlívek a každé ráno ji pouštěl na tu nejlepší trávu v okolí. Jeho děti kozu hladily a daly jí jméno: Sikangu, „Ta, která přišla z daleka“. Koza od té doby měla krásný život. Toulala se po travnatých stezkách a večer potěšila svým mlékem celou rodinu. A jak to dopadlo s „opičí farmou“? Inu, jakby. Kozy přestaly dávat mléko, protože se z nich staly opice, a jednoho dne se vzteky navzájem sežraly. Poučení na konec: Lepší zůstat dobrou kozou, než se stát špatnou opicí. Opice, který nepijou mlíko, dost často vedou farmu. A ještě něco vás napadá? nočník neohrožené ženy
|
