... a on bílý heterosexuál. Povídal jsem si tuhle s kamarádem, že jsem byl na jaře o „Dni bílého heterosexuálního muže“ na diskusním setkání organizovaném na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, ve čtvrtek 11. května 2017.

V tamní parlamentní kavárně s názvem „Demokracie“. Téma diskuze bylo: „Šance normálního muže ve věku politické korektnosti.“ „Šmarjá,“ pravil kamarád, „kdo to svolával?“ „Co já vím, tak to zaštítil jako poslanec Tomio Okamura. Poslanec Parlamentu ČR.“ „Cožé?!“ vyhekl vysokoškolsky vzdělaný kamarád, „Okamura? Coby bílý muž? Vždyť je to žlutý Japonec!“ 

„Takže,“ oponoval jsem, „zaprvé to není Japonec, ale kombinace Češky moravského původu a Japonce. A za druhé, tady nejde o barvu pleti. Z morálního a politického hlediska může být dotyčná osoba, označovaná a osočovaná levičáky coby „bílý heterosexuální muž“, třeba fialová ženská. Bílý heterosexuální muž je vlastně jen označení osoby určitého stylu myšlení a života, vycházejícího z židovsko-křesťanských zásad a euroamerických tradic. Zásad všeobecného pokroku, rovnosti lidí, rovnosti pohlaví, všeobecné demokracie a pracovitosti.

Tedy pokračovatel civilizace těch lidí, kteří vymysleli, vybudovali, vybojovali a zajistili svět, ve kterém žijeme. Svět demokracie, svobody a rozvinuté techniky.“

A dodal jsem, že o svolání diskuze na půdě Parlamentu se zasloužily i dvě poslankyně. Ovšem netroufly si, vzhledem ke svým politickým stranám a tyranii medií ovládaných totalitním myšlením tzv. politické korektnosti, se k tomu přihlásit. Neb by následně nebyly poslankyněmi. Uřvali by je, dehonestovali a pošpinili je tak, že by je jejich politické strany, ovládané dnešní „ideologií liberální totality“, rychle vyhodily. Okamurovi je to fuk. Což je dobře.

Dále jsme s kamarádem diskutovali na uvedené téma, a já připomněl, že na téma Dne heterosexuálního bílého muže existuje už i vtip:

To se mladá levicová a gendero-zelená aktivistka ironicky ptá takzvaně „pravicového zaostalce“, proč tedy ti bílí, heterosexuální muži neuspořádali na svůj den nějakou tu veřejnou demonstraci. Jako to dělají oni, všebarevní a všepohlavní. „No víte, slečno,“ pravil bílý heterosexuální muž, „ono to nešlo. Ten významný den totiž připadl na pracovní den. A to jsou všichni bílí heterosexuální muži a jejich příznivci v práci!“ Tož tak.

To feministické blouznění, silně inspirované Marxem, začalo někdy před 150 lety. A už kdysi dávno si z těchhle fanatiček u nás lidi dělali srandu. A to i lid obyčejný, který byl měl mít pro „utlačované ženy“ pochopení. 

Kdysi jsme s divadélkem Karkulka (Karlínský kulturní kabaret), vedeným pány Šimkem a Grossmanem, byli vysláni v rámci družby mládeže s pracujícími plzeňské škodovky, abychom jim zahráli nějaké představení. Tuším, že se to jmenovalo „Vzhůru po Rio Botičo“ a byla to neředěná sranda. Pracující lid se bavil a s počtem vypitých piv a panáků (v předsálí kulturáku byla hospoda, jak to tak bývalo) družba dosahovala vysoká výše.