Podle politického vývoje už neomarxisté, kteří svoji cestu institucemi na základě ideologie Frankfurtské školy dovedli k vrcholu a moci, cítí, že je něco špatně. Dějiny se netočí, jak by oni chtěli. Místo toho, aby hledali východisko, rozšiřuje se neuvěřitelně omezování osobní svobody a utužování moci byrokracie.

Stejně jako za nacismu a komunismu může i dnes kdejaký úředník zničit firmu jen na základě svého dojmu. Finanční úřady, ochranáři, hasiči, policie atd, atd. Všichni dnes mají pomalu neomezenou moc.

Babišovy nápady, že zruší v městech a na vesnicích demokraticky volená zastupitelstva, nejsou jen pomatenost. Pokud by to prošlo, povládne stát. V případě výhry ve volbách a po zavedení EET a starostů bez zastupitelů se stane neomezeným pánem. Starostové se stanou mocenskými figurami podobnými „lokátorům“. To byla funkce v době kolonizace českého pohraničí. Byly to vedoucí osoby obcí, podřízené a odpovědné  jen „panstvu“. Obyvatelé (kolonisté) neměli prakticky žádná práva. Anebo by byli obdobou „královských rychtářů“, úředníků odpovědných jen králi. (Což však bylo zrušeno již v roce 1783!)

To vše souvisí s jedním pohledem na stát a názorem na jeho řízení, a to nedemokratickým, v praxi absolutistickým. Celá tato ideologie, podporovaná jak mladými polovzdělanci, tak všelijakými šíbry a ekonomickými lobbisty, však vyvolává stále větší tlak zespoda. Ten se sice daří stále tlumit, ale doba i samotné činy politiků a ideologů situaci ještě zhoršují.

Jsme na tom podobně, jako byla ČSSR před rokem 1968. Lid je čím dál tím víc rozzuřen, vedení reaguje stále většími restrikcemi. Když se mu podaří „kontrarevoluci“ (třeba volání po možnosti kouřit v restauracích) silou potlačit a cítí, že to vyhovuje jen partě fanatiků a vyvolává odpor obyvatel, není schopno se domluvit s lidmi na nějakém kompromisu. Jako Stalin, který po odporu národů střední a východní Evropy rozpoutal sérii politických procesů s „úchylkáři“ a nechal zavřít statisíce lidí.

Dnes, ve formě zavedené v euroamerické civilizaci, směrují nemarxističtí šílenci represivní orgány na „neposlušné kuřáky“. Ideově je to to samé, jen firma je jiná. Sověti po smrti Stalina a po porážce revoluce Maďarů pochopili, že tudy cesta nevede. A protože byla vzpoura vojensky vyřešena, postavili do čela státu Jánose Kádára. A povolili a vytvořit „gulášový socialismus“.

Ale naši marxističtí „husité“, jak tomuto jednání Čechů říká Merkelová, nepovolili ani ty žádané změny, jaké byly běžné v okolních státech. Soukromé řemeslníky, obchůdky, moderní oblečení a muziku a cesty do zahraničí. Aby povolil tlak. No, a pak přišlo Pražské jaro a po něm tanky. Říká se, že Brežněv věděl, že je to špatně, ale nepřemohl marxistické stalinistické fanatiky.

Po porážce Pražského jara dali celkem vhodně do čela Husáka a k němu jako hlídače Biľaka. Tito místodržící, za velké a dodnes nedoceněné politiky Husáka, udrželi stát pohromadě. Slováci by se svou touhou po samostatnosti tehdy skončili jako Slovenská sovětská socialistická republika. Normalizátoři hlasitě vyhrožovali, přesně dávkovaně likvidovali (ale ne fyzicky!!) a stát stabilizovali. Ekonomicky to ale zvládali, v tiché spolupráci s národem a s praktickou politikou Štrougala, celkem dobře. Byli jsme na našem písečku v RHVP, i bez západních marek sypaných do NDR, jedničky.