My jsme si zvykli představovat si středověk jako nějaké temné, surové, primitivní období, kdy lidé bydleli v nenahozených kamenných studených ruinách a chodili v plátěných pytlích. Paradoxně přitom už třeba věkovitá Vávrova husitská trilogie je v tomhle smyslu točená s mnohem pravdivější historickou výpravou než většina toho co vzniklo v poslední době.

Exteriéry

Vezměme to zvenčí od těch největších věcí, teda vlastně staveb. Máme pod kůži zažranou představu neomítnutého syrového kamene, protože z toho máme pocit prastarosti Jenže tak ty stavby tehdy nevypadaly. Byly omítnuté. Všechny naše hrady i středověké kostely byly omítnuté. Jen hodně nákladné stavby z drahého materiálu jako třeba žula, a hodně pečlivě (a tedy nákladně) zděné si mohly dovolit zůstat bez omítky. A mělo to několik důvodů - první hlavní byl čistě stavební. Omítka zdivo prostě chránila před povětrnostními vlivy. Jenom úplný hlupák by totiž ve středověku nechal kamennou stavbu nenahozenou, protože by jí tím odsoudil k postupné degradaci lícové vrstvy kamene. Přičemž středověká omítka bývala paradoxně zhusta kvalitnější než omítky z posledních sta let. Bývaly velice pečlivě ručně nahazovány a hlazeny lžící. Žádná hladítka, žádný břízolit, jen a jen lžíce a pěkně tlakem zedníkovy ruky.

Je pravda, že třeba ve Středomoří nebo v Bretani bývala situace jiná, ale tam se používal téměř s jistotou jiný kámen - žula, kvalitní vápenec a podobně, zatímco třeba středověká Praha byla postavená z vlastně poměrně nekvalitních odrůd pískovce, mezi které patří i opuka.

Abych nekřivdil jen filmařům - své polínko k nesmyslným představám přidali romantici, u nás třeba Josef Mocker, který z chrámu Panny Marie před Týnem nechal oklepat omítku a nechal nahý kámen - protože vypadal "středověčeji". Čímž fasádu uvedl do stavu dnes obtížně řešitelného, protože lícová vrstva kamene je po těch sto letech ve velmi špatném stavu, a dnes je zvětralá natolik, že už neunese omítku, která by se vrátila zpět. A bez omítky zvětrává dále a kámen ubývá. Není to jediná takhle poškozená památka a památkáři to brzy budou muset začít nějak řešit, jen ještě nevědí jak.

Ale zpět ke středověku - naše kostely, paláce, hrady, tedy nebyly těmi temnými objekty vystavujícími do krajiny zvětralé holé zdivo, ale byly nahozené. Bíle? Ano, většinou to bylo tak, že základní barva fasád byla bílá - přírodní omítka byla za mokra (to je důležitá zmínka) natírána speciální vápennou směsí, která na povrchu vytvářela vrstvičku čímsi podobnou "glazuře". Sice dýchala, ale nepropouštěla vodu a byla mechanicky trochu tvrdší. V současné době podobných vlastností dosahujeme za pomoci poměrně drahých high-tech směsí obsahujících silikony, teflony a další látky. Ano, umíme udělat stejně kvalitní a odolnou omítku, ale s mnohem vyššími náklady. Ta zdánlivě obyčejná středověká omítka byla velice kvalitní.

Budovy nebyly bílé celé. Nákladnější stavby měly z kvalitního a odhaleného kamene budované alespoň ostění oken a dveří. Okna bývala vybavována okenicemi, části budov bývaly hrázděné. Všechny tyhle prvky bývaly výtvarně využité - bývaly pestře barevné, nejčastěji se používaly okrové až rudé rudky, které budovám dávaly velice pestrý, veselý vzhled. Takový hrad nebo palác majitel chtěl mít krásný, tedy barevný. Zapomeňme na to, že dnes nám z nich zbyly smutné zříceniny.

Interiéry

Když se budeme pohybovat alespoň v lepším měšťanském domě, natož na šlechtickém sídle (o bydlení postav jako císař nebo biskup vbec nemluvě!), šlo o pohodlné a hezké bydlení. V těch divně rádobyhistorických filmech znovu vidíme holé zdi z neomítnutého kamene. Ale to je ve středověku úplný nonsens. Takhle vypadá zřícenina po několika staletích chátrání, ale ne středověké sídlo.

Když se koukneme na tyhle tři fotky, stále ještě to není ta krása, jakou byla před pěti-sedmi sty let (kdo byste je chtěl vidět naživo, první je ze Zvíkova, další dvě z Jindřichova Hradce). V době svého vzniku byly zářivě ostře barevné. Jestli máte pocit, že by to byl dokonalý kýč, tak přesně tak barevné byly. Takový totiž byl estetický vkus doby.