 Když jsem byla malá, občas jsem doma zaslechla něco, co jsem jako dítě slyšet neměla. Ale nevadilo to, neb co si vzpomínám, odmalinka jsem byla trénovaná že: „co je doma, to je doma“ a také že: „to, co se doma povídá, to pro cizí uši není“.
Postupně jsme rodinná tajemství vylepšili, došlo i na vytvoření jednoduchých kódů. A tak např. tehdy cenzurovaná pošta ze školy v přírodě mi vždy úspěšně prošla, a doma se mimo jiné i dozvěděli, že jídlo i soudružka vedoucí jsou „ňam ňam“ – neboli naprostá hrůza. 
Když byli moje děti malé, slyšela jsem jednou v rádiu pořád o unesených dětech. Mezi dalšími informacemi popisovali i případy, kdy dítě na cestě ze školy domů oslovil neznámý člověk s historkou „Pojď se mnou, maminka/tatínek/sourozenec je tam a tam, stalo se to a to, já tě tam odvedu/odvezu/dopravím“ - jistě chápete. Nejhorší na tom je, že taková situace může opravdu nastat. Jak dítě potom rozliší, zda to je pravda, nebo opravdu hrozící nebezpečí? V pořadu doporučovali naučit dítě „tajné slovo“, a jestliže se opravdu něco stane, dotyčný řekne dítěti tajné slovo, a dítě tak bude vědět, že ho opravdu posílá rodič. Myslím, že je to dobrý nápad, každopádně vždycky lepší něco nežli nic, i když člověk doufá, že to nikdy nevyužije. Před několika lety se objevilo na youtube video se speciálním projektem studenta sociologie. Dotyčný se na dětském hřišti dával do řeči s maminkou a vysvětlil ji svůj projekt. Zeptal se jí, zda dítko ví, že nesmí odejít s cizím člověkem, zda rodiče o podobných věcech s dítětem mluvili atd. Předem ji požádal o souhlas, zda může k jejímu dítěti jít, a pokusit se ho přesvědčit, aby z hřiště s ním odešlo. Všechny maminky to braly s nadhledem - moje dítě ví moc dobře, jak se má zachovat, o takových věcech mluvíme doma, ve školce, všude. No, a student pak šel, a šokována maminka viděla, jak její miláček s tím úplně cizím člověkem ze hřiště klidně odchází… Člověk tedy nikdy neví; tajné slovo nebo ne, drilování doma pravidel či zákazů, a stejně všechno může dopadnout úplně jinak. Moje vycepovaná holčička odešla od rybníka téměř až na parkoviště, protože ji „ta stará paní poprosila, že si zapomněla dát mobil do tašky, než jde do vody a zdali by ho tam moje dcerka neodnesla“ … inu, překvapení na všech frontách. Děti přežily, a stali se z nich teenageři. Teď na ně pochopitelně čekají další nástrahy. Nebezpečné ztrapnění na sociální úrovni. Vzpomínám, že i mně se mockrát stalo, že jsem byla někde na návštěvě, a kamarádka naléhala, ať tam zůstanu ještě dýl, a donutila mě volat domů pro povolení. Zoufale jsem se snažila mámě v telefonu naznačit, že tam ale už vůbec nechci být, ovšem v rámci neztrapnění se jsem naopak prosila o povolení prodloužené návštěvy: „Maminko, můžu tu ještě zůstat? Tady je to všechno takový úžasný, máme zábavu, prostě je to takový „ňam ňam“! A - díkybohu - následoval zákaz a cesta domů, hurá. Zlaty kódový slova. Dnes, kdy má každý mobil a domů se textuje, a kamarádi čtou vaše sms přes rameno, jsem doma zavedla kód X. „Můžu zůstat po škole u kamaráda?X“ - Ne nemůžeš. Případně stačí jen odeslaná zpráva ve formě X - a následuje záchranný telefonát od rodiče, s příkazem musíš se okamžitě vrátit, potřebuju tě. (Záchrana ze špatné schůzky. Záchrana z párty, která se nepříjemně zvrhla.) A teenager se před kamarády neshodil, neztrapnil, vše je v poho. Podobně jsem volávala domů o záchranu i já, ale vždy si to vyžádalo delší vysvětlení. Zavolej mi a zachraň mě, něco si vymyslí …. nějak nás nenapadlo se připravit dopředu. Kód X je však velmi jednoduchý a rychlý. VŠETEČNICE
|
