O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| DĚDICTVÍ PREZIDENTA OBAMY - 1 |
|
|
|
| Středa, 25 leden 2017 | ||||||
Strana 2 z 2
Leading from behind Zahraniční politika byla dána nebezpečnou kombinací Obamova zájmu o domácí agendu a liberálního přesvědčení, že je potřeba stát na správné straně historie. Víru v americkou moc u něj nahradila víra v mezinárodní instituce a legalismus. Obamovi se nedá upřít, že měl určitý cit pro strategické otázky – vycítil, že mocenské poměry se mění a že neokonzervativní pochod demokracie je nereálný a kontraproduktivní. Avšak způsob, jakým se rozhodl vypořádat s těmito skutečnostmi, byl katastrofální. Obama svůj přístup označoval za defenzivní realismus. Ten vychází z přesvědčení, že agresivita ostatních velmocí je důsledek americké agresivity. Budou-li tedy Spojené státy umírněnější, budou umírnění i ostatní. Stal se však pravý opak. Obamova zahraniční politika byla slabá, ale velmi provokativní, mentorující a pozérská. Strategie leading from behind se ukázala být líbivým heslem zastírajícím neschopnost vypořádat s relativním úpadkem americké moci, který tak paradoxně prohloubila. Dohoda s Íránem Dobrým příkladem dvoojsečnosti Obamovy politiky je jaderná dohoda s Íránem. Obecně řečeno, bylo žádoucí se s Íránem dohodnout, aby se vzdal vývoje jaderných zbraní. Američanům se podařilo prosadit mezinárodní sankce (přesvědčit Rusy a Číňany) a použít je jako páku. Írán signalizoval ochotu k jednání, kterou Američané správně přečetli. Z dohody mohou těžit Američané i Íránci. Amerika již není naprogramovaná na střet s Íránem, čímž si rozvázala ruce. V regionu plném animozit a soupeření o vliv mezi Saudy, Íránci a Turky mohou nyní Američané vystupovat jako mocnost, která má blíž ke každému blíž, než oni k sobě navzájem. Mohou posílit svou mocenskou pozici, aniž by se přímo angažovali. Lze se však domnívat, že Obamovou motivací pro dohodu s Iránem nebylo posílit americké postavení, ale Blízkým východem se nezabývat. Dohoda mu umožňuje důstojně vycouvat z regionu. Nehodlá ji využít jako páku pro větší vliv bez menšího přímého nasazení. Představa, že dohodou je vše vyřešeno, je iluze. Bez jejího vynucování se změní v cár papíru. Irán ji bude dodržovat, pouze pokud uvidí, že rizika spojená s jejím porušováním jsou reálná. Obama tak svou pasivitou ohrožuje i dohodu samotnou. Podrženo sečteno, Obamova zahraniční politika byla neúspěch. Jeho dramatická rétorika zakrývala slabost a nezájem. Nezvládl Libyi, Sýrii ani Ukrajinu. Evropské i asijské spojence uvedl do nejistoty. Především však zřejmě nevědomky pracoval na zbourání základního pilíře americké globální hegemonie od dob prezidenta Nixona, a to sice, že Amerika má blíž k Rusku a Číně, než oni k sobě navzájem. Obamova politika dosáhla jejich kritického sblížení.
|
||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
