Kdysi jsem někde četl zajímavou věc. Navzdory všem úspěchům v dobývání vesmíru, navzdory všem neuvěřitelným kouzlům moderní vědy, techniky, pornografie a pojišťovnictví jsou lidé na úrovni sedmiletého dítěte. Samozřejmě tím bylo myšleno lidstvo jako celek a ne jednotliví lidé, například rozhlasoví moderátoři, telefonní prodejci nebo vedoucí pracovníci, kteří, jak známo, jsou na úrovni čtyřletých dětí.

Už si nevzpomínám, jak to tenkrát autor článku vypočítal, ale pokud je to pravda, vysvětluje to spoustu záhad, například proč lidé sbírají nálepky z jogurtů a kartičky fotbalistů a proč volí ty divné lidi, co dneska sedí ve vládě a na radnicích.

Protože mě tahle teorie zaujala, nastudoval jsem si z vývojové psychologie spoustu zbytečných věcí o sedmiletých dětech. Podle nich i já sám vykazuji celou řadu znaků sedmiletého dítěte. Například meziročně přibírám 1,5–2 kg živé váhy a přestože se příliš nebavím s druhým pohlavím (a ono se mnou), živě se zajímám o sex. Naopak jsem zjistil, že mě na rozdíl od sedmiletých dětí příliš nezajímají pohybové a sportovní hry. Nevím, zda jsem tohle stádium už překonal nebo jestli jsem jen zaostalý. Možná do toho ještě dorostu.

Když o tom tvrzení o sedmiletém lidstvu člověk přemýšlí trochu déle a v širších souvislostech, musí mu dát zapravdu. Vždyť my se opravdu často chováme jako malé děti! Tak například zbožňujeme hodné strejdy a za koblihu nebo za pohádku o desetinásobku jsme ochotní se od nich nechat odvést za nos kamkoli, kde nás chtějí mít. (Odborné materiály tomu říkají „ochota podřídit se nezdůvodněné autoritě“.) Nebo stejně jako děti věříme, že když budeme občas hodní, tak za námi přijde Ježíšek a nadělí nám všechno, co si přejeme. Dokonce si jednou za pár let takového Ježíška snažíme zvolit. Protože nám ale přes všechny sliby nikdy nepřinese nic dobrého, zkoušíme to za čtyři roky zase s jiným Ježíškem. (A za ty čtyři roky nám kupodivu není jedenáct, ale pořád sedm!)

O tom, co všechno máme společného s malými dětmi, by se dal napsat mnohem delší a ještě mnohem nudnější elaborát. Třeba že máme stejně jako děti spoustu fantazie, což je na jednu stranu nádhera, ale na druhou stranu nás díky tomu víc než reálná nebezpečí děsí fiktivní bubáci pod postelí. Nebo že si rádi hrajeme, naděláme u toho spoustu nepořádku, ale uklízet se nám po sobě nechce. A nebo že se dokážeme nekonečně dlouho koukat na prvotřídní televizní seriály, přičemž tím „prvotřídní“ myslím „jako by je vyrobily děti z první třídy ZŠ“.

Já vím, že tenhle fejeton není moc kompaktní ani myšlenkově konzistentní, kromě toho postrádá pointu a vlastně se z něj nic nedozvíte, ale – jen tak pro srovnání – četli jste někdy nějakou slohovou práci sedmiletého dítěte?

JAN FLAŠKA / autor je prvotřídní

Komentáře (3)

Zobrazit/Skrýt komentáře Jo, bubáci pod postelí.... : *NČ* Ti mě děsej vždycky, když v tv moudře promluví třeba Karas (ale i jiní, třeba J. Janda). To pak se děsim Putinovejch špiónů pokaždý, když vodevřu lednici s pivem. Pod postelí mám denně Putinovejch špiónů nejméně 10ks a jediný, co mi dovolí spát, je vědomí, že mě chrání bdělý oko genaralissima Pavla s perfektně zastřiženym knírem a skvěle padnoucím mundůrem. září 23, 2016 14:16 dobrý... : Passer "Vždyť my se opravdu často chováme jako malé děti! Tak například zbožňujeme hodné strejdy a za koblihu nebo za pohádku o desetinásobku jsme ochotní se od nich nechat odvést za nos kamkoli, kde nás chtějí mít. (Odborné materiály tomu říkají „ochota podřídit se nezdůvodněné autoritě“.) " září 23, 2016 20:23 NČ : Mikin1 Jak tē tak pozoruju, ty se dēsíš spíš nepřítomnosti Putinovejch špiónů. Ale nedēs se, junáku. Ruská ambasáda ma v Praze 3x víc zamēstnanců než kdokoliv jiny. I když obchod s Ruskem činí jen 3%. září 24, 2016 06:21

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment