 S Kamilou se znám už od základky. Tenkrát jsme nijak velké kamarádky nebyly, zato teď se stýkáme celkem pravidelně. Víte, ona je strašně hodná holka, ale všechno si moc bere. Už na škole měla záchvaty strachu a úzkosti, takže písemky a zkoušení bylo pro ni pravým utrpením. Teď už si svoje stavy uvědomuje a snaží se s tím bojovat. Snaží se stresovým situacím vyhýbat, ale někdy to prostě nejde. Někdy se zas záchvat úzkosti ani nedostaví. A někdy naopak propukne ve své plně síle. Jako třeba předevčírem… Sešly jsme se v naší oblíbené cukrárně. Kamila byla bledá a měla ohromné kruhy pod očima. Já říkám: „Už zase, co?“ A Kamila: „Jo, jo. Já si uvědomuju, že jsem pitomá, ale stejně se složím. Hlava a rozum srdce nepřemůže.“ Co se stalo? Kamily nejmladší, šestiletý syn, přišel ze školy domů s příšernou bolesti hlavy. Nechtěl nic jíst, nic pít, jen chtěl spinkat. A Kamila seděla u něj na posteli, držela ho za ruku, a hlavou ji lítaly příšerné myšlenky, jedna strašnější než druhá. Určitě to je něco velice vážného. To není normální bolest hlavy. Děti nemaj normálně takovou bolest hlavy. Tohle je určitě nějaký vážný virus. Klidně to může být i nádor. Rozhodně to je ale něco nevyléčitelného či smrtelného. V této fázi si sice Kamila pořád ještě uvědomovala, jaká to je pitomost, ukvapenost a nepravděpodobnost, ale šílený proud hrůzných možností, co všechno se může stát, už zastavit nemohla. A tak tam seděla na posteli a dělala si starosti. Pak přišla druhá fáze. Dělala si starosti, že si dělá starosti. Protože když její syn uvidí, jak je vyděšená, bude vyděšený i on. Kamila věděla, že by měla být silná a klidná, a ujišťovat synka, že všechno bude v pohodě. Jak ale mohla ujistit jeho, když nedokáže přesvědčit ani sebe? Ona je přeci dospělá a zkušená, ona má být ta, co všechno vyřeší, zachrání, a na koho je spolehnutí. Jak mi ale Kamila řekla, tak tohle jí prostě nejde. Najednou se promění v malou ustrašenou holčičku a je neschopná na tom cokoli změnit. Kdyby aspoň byla pitomá! Ale ne, ona se v tom ještě patlá a zjišťuje všechny variace na nějakou tu obávanou chorobu. A celou dobu si přitom uvědomuje, jaká to je blbost... Ale bojí se dál. A trápí se dál. Je to, jako by se proměnila v nějakou úplně jinou, cizí, bláznivou osobu. Kamila bere prášky a snaží se s tím bojovat. Spolu na kafíčku si to taky vyříkáme a taková kamarádská psychoterapie má určitě svůj pozitivní účinek. První krok správným směrem je, že si svou změnu už dokáže přesně uvědomit. Je mi ale Kamily líto. Nejsem si jistá, zda jí můžu pomoct i nějak jinak, než ji jen vyslechnout. Máte i vy někoho ve svém okolí, co také trpí záchvaty úzkosti? Lze s tím něco dělat? Napadají i vás někdy nereálné a přitom děsivé myšlenky, co všechno se může stát? Jak s nimi bojujete? VŠETEČNICE
|
