 Fenomén „odloučení" jako příčina - došel jsem k názoru, že nedostatek společenské sounáležitosti je součástí obecnějšího jevu, který nazývám „odloučení". Je to vnitřní duchovní izolace jednotlivých lidí od sebe a od společnosti, od její minulosti a budoucnosti. Rozpadají se všechna důležitá společenstva, která vyžadují spolupráci, solidaritu, věrnost, jednotu, zodpovědnost atd. Zůstávají jen nezavazující vztahy v méněhodnotných společenstvích různých klubů, politických stran, firem, zájmových spolků. Takové vztahy lze snadno zrušit, nevznikají závazky. Individualismus není přímo sobectví, ale odloučenecký altruismus je nezávazný, je to emotivní impulsivní pomoc, může se kdykoliv zrušit, je to jen pokračování hédonismu. V rámci „odloučení" se rozpadá rodina, obecní společenstvo, národ. Slova jako vlastenectví, manželská věrnost, věrnost zásadám a ideálům, se stala sprostými slovy a jsou ze slovníku vyřazována, protože odloučenecká (individualistická) společnost je nechce slyšet. Zde bych si dovolil několik poznámek: Individualismus do nějaké míry je nutný, je nutná individuální zodpovědnost, individuální svoboda. Jakmile se ovšem svoboda stane účelem sama o sobě, je to příznak rozpadu a odloučení. Relativismus je myšlenkovým výsledkem „odloučení", v rámci tohoto myšlení je totiž společenská soudržnost nepotřebná a proto je možné společnost rozložit, nebrat na zřetel její potřeby a klidně dovolit i ty jevy, které jsou pro společnost a její budoucnost zhoubné, třeba propagace homosexuality, prosazování profesních úspěchů žen před mateřstvím, přesahující tolerance ke zločinnosti a agresivním etnikům. Nemysleme si, že „odloučení" je výhradním produktem liberalismu, mnohem více jej podporuje sociální zabezpečení, které nahrazuje rodinnou solidaritu. Rodina potom není nutná, dítě je jen pro uspokojení instinktů, které se ovšem mohou realizovat náhradně třeba psíčkem, člověk je zajištěn důchodem a vyspělým zdravotnictvím, nepotřebuje spolupracovat, vytvářet vztahy solidarity, aby je potom mohl zpětně využívat. Nepotřebuje tedy solidární společenstvo, nepotřebuje rodinu, obec, národ, stačí jen natahovat ruku ke státu a remcat. Začátek procesu „odloučení" vyjádřil už E. Kant svým rčením: „Člověk je účelem sám o sobě". Tím chtěl říci, že člověk už neslouží Bohu, ani jinému člověku, ale jen sám sobě. To se ovšem prosazovalo spíše kolektivně, tedy: lidé jsou účelem sami o sobě. Tím se ještě mohly uplatnit kolektivistické ideje (národní a sociální). Po jejich zániku už nestálo nic v cestě prohlášení jednotlivce účelem sama o sobě. To se dnes výrazně zobrazuje v životním stylu „singl". Na Západě tento trend začal v šedesátých letech s nastupující novou generací, která odmítla tradiční hodnoty, konzumerismus a hédonismus se staly přednostním ideálem a k tomu se začaly vytvářet navazující ideje „osvobození" člověka. Člověk se měl osvobodit nejenom tam, kde je to opravdu nutné a nepostihuje to zájmy společnosti, ale za každou cenu i na úkor společnosti, protože jinak by nebylo možno ideály „osvobození" vůbec realizovat. Český filozof J. Patočka a jeho následovník prezident V. Havel byli hlasateli tohoto trendu „osvobození" člověka, které mělo být vlastně osvobozením od komunistického a nacionálního kolektivismu. Jenže „osvobozením" vzniklo to, co člověka izoluje od společnosti, rozkládá přirozená společenstva (rodinu, národ), „odloučení" je nastartováno a prohlubuje se dalším procesem, kdy už je sice člověk „osvobozený", ale nestačí mu to, nechce přebírat zodpovědnost, chce žít hédonicky a pokračuje v tomto trendu „osvobozování se od všeho, od čeho se osvobodit lze". Pravidla nových životních stylů nemají nějaký blok, nějakou hranici, dovolují extremalizaci „osvobození". Fenomén „odloučení" je vlastně jakýmsi přehnaným „osvobozením" tam, kde to se svobodou už nesouvisí a pokračuje izolací. Havel si to ovšem uvědomoval, vyvěsil na Pražském hradě srdce a hlásal lásku. To ovšem bylo jen prázdné gesto do prostoru, ve kterém nemohlo být pochopeno. Takoví lidé sounáležitost popřou a potom, když vidí následky, vyznávají lásku. ZÁVĚREM: Pochopit výraz „odloučení" není možná tak snadné, je to komplexní pojem jakési izolace od všeho. Nejen lidí od sebe a od společnosti, ale též od minulosti (od tradic, od rodinné posloupnosti, od minulosti svého rodu) a od budoucnosti (nezájem o budoucnost svého rodu, svého národa, své obce). Vše to proběhlo a probíhá, vidíme to na tom, že lidé už své předky nepohřbívají, že nedělají pohřební obřady, nevodí své děti (pokud je vůbec mají) k hrobům rodičů, důležitá je kariéra, peníze a hédonický život atd. Obnovit sounáležitost nelze jen v jisté oblasti - zdravotnictví, ale v celé šíři, protože fenomén je to komplexní (partnerství nejen mezi žijícími, ale i mrtvými a dosud nenarozenými) a jednotlivé jeho segmenty se podporují. Jistě mi ideologičtí oponenti budou vyčítat obhajobu kolektivismu, který je přece špatný. Člověk je ovšem společenský tvor a v kolektivu žít musí (alespoň většinou) pokud má existovat následující generace, musí žít v rodině a v sociálním společenství vytvářejícím materiální hodnoty. Pokud se individualismus přežene, podstatná společenstva se rozkládají a takový soubor lidí zaniká atakem jiných soudržných společenstev (muslimů), zaniká chaosem a vymřením. Pokles zdravotnické morálky indikuje, že už tento proces silně pokročil. V tomto článku kritizuji společenské jevy, nikoliv jednotlivé lidi, kteří v tomto souboru jednotlivců dnes žijí, proti existenčnímu prostředí se vzbouřit nemohou a musí se přizpůsobovat paradigmatu doby. VLASTIMIL PODRACKÝ
|
