 Někdo z přátel mi na Facebook nasdílel divoký článek o pokusech se spánkem, resp. s ne-spánkem, které podle článku dělala armáda ... koneckonců je to jedno kde. Proti svým zvyklostem nečíst voloviny jsem přečetl, co dle článku dělaly pokusné osoby patnáctý den bez spánku, a protože mám vlastní zkušenost i nějakou znalost, jdu se podělit. Sám jsem totiž jeden z cvoků, kteří svého času se spánkem experimentovali a zkoušel jsem, jak dlouho se to dá zvládnout bez něj a jaké to má důsledky. A popíšu vám nasbírané zkušenosti ze svých psychologicko-neurologických experimentů. První motiv k nim byl jasný - v jednu chvíli jsem měl pocit, že pracovních úkolů je tolik, že je nemohu v "normálním" čase stihnout, a tak jsem si zařídil jednu pracovní směnu týdně navíc. Zjistil jsem, že jeden den v týdnu si dokážu zorganizovat tak, že v něm dělám jen samé víceméně mechanické práce nevyžadující enormní soustředění, a to mi umožní noc předtím nespat a věnovat náročnější práci, pro kterou se mi (minimálně zezačátku) náramně hodilo, že ji dělám v noci (rodina i všichni další spí) a tedy vklidu a plném soustředění. Zezačátku to tak nějakou dobu fungovalo, pak se ovšem (světe div se) začala střádat únava natolik, že můj pracovní výkon klesl nejspíš ještě níž, než kdybych tenhle experiment nepodnikal vůbec. Shodou okolností jsem o tom tehdy zapředl hovor s kamarádem psychologem, který za sebou měl čerstvě téměř identickou zkušenost a oba jsme sdíleli vpodstatě stejné zážitky a zjištění. Ale v okamžiku, kdy jsem začal z ryze přízemních a pragmatických důvodů, začala mě bavit myšlenka, že jsem se stal sám objektem vlastního experimentu. Zajímavé bylo, že člověk po probdělé noci většinou ráno neodpadne, ale cítí se docela svěží a je schopný pracovat. Krize přijde až odpoledne. Ovšem, když ji překonáte a kolem řekněme deváté desáté večer ještě nespíte, uvědomíte si zvláštní věc: Nemáte chuť spát. V těle se nějak vyburcuje adrenalin a dokážete probdít i druhou noc v řadě. Načtete-li zážitky mnohých mystiků, uvědomíte si, že nejsilnější vytržení a nejsilnější mystické zážitky přicházejí v takovou nějakou dobu, po jedné probdělé noc, po nějakých třiceti hodinách bdělosti. Ovšem musíte na ně být připraveni. Ráno po té druhé noci už ovšem těžké je. O soustředěné práci nemůže být řeč, obtížně zvládáte docela normální pracovní úkony, cítíte únavu. Aby nevzikla nějaká mýlka, mluvím zásadně o zkušenostech bez jakékoli chemie. Mojí největší drogou byl zelený čaj, kterého ovšem vypiju litry denně. Mimochodem jedna ze zkušeností říká, že strašná žízeň spojovaná s kocovinou není zdaleka způsobena jen otravou lihem, ale prostě spánkovým deficitem. Pokud nespíte (přestože jste střízliví), vaše žízeň není o nic menší, než když za sebou máte pořádný mejdan. Ale i třetí bdělý den vydržíte a únavu dokážete přebít. Nesmíte vypadnout z rytmu, do rozvrhu si zařadíte studenou sprchu (spíš dvě až tři), vždy, když už docházejí síly. Třetí probdělou noc už nejste jen unaveni, je vám zle. Máte těžkou hlavu, je vám zle od žaludku. Nedokážete toho moc sníst, protože žaludek odmítá spolupráci, je vám těžko, za moc to nestojí. Ale dá se to zvládnout. Musíte hodně pít (klidně čistou studenou vodu, lepší je čirý vývar, z jídla zvládnete maximálně tvaroh), zmínil jsem sprchu a nesmíte vypadnout z rytmu. Něco se musí dít, musíte být aktivní. Kdybyste na chvíli usedli, samozřejmě okamžitě nekontrolovaně usnete, stejně jako usnete i za chůze.  Čtvrtý den to za moc nestojí, ale stále žijete. (To není zmínka od věci.) Ale nezvládáte už vůbec nic. Stěží uděláte banální věci, pokud mluvíte, trochu blábolíte, takže okolí vás snadno může považovat za opilého nebo čímsi sjetého. Konečně, v mozku probíhají metabolické procesy, které nemají daleko od těžké intoxikace. Odpoledne a večer se začnou objevovat halucinace. Nečekejte nic zábavného, co slibují knížky o LSD. Prostě se vám točí hlava, začnete se ztrácet v prostoru, máte pocit, že věci, stěny, podlaha... se vlní a neudrží tvar. O práci se už nebudeme bavit. Je problém základní komunikace. Dál než k půlnoci čtvrté noci jsem se nikdy nedostal, prostě jsem šel spát. Bylo mi mizerně a byl jsem na konci sil. Samozřejmě jsem si k věci načetl i pár knížek nejen z pera podobných cvoků, ale také jsem se snažil získat nějaké elementární znalosti z neurologie, abych věděl, kde se pohybuju. Trochu své znalosti zbagatelizuju a zjednoduším, bude-li to číst nějaký lékař a bude mě chtít opravit nebo doplnit, budu jenom rád. Pro nervové buňky je spánek důležitý z čistě metabolického důvodu. Během spánku se tam děje cosi obdobného, jako po ránu ve většině měst, kdy nás budí rachot popelářských vozů. Uklízení a likvidace odpadků. Mozkové buňky tedy (stejně jako město) dokáže nějakou dobu existovat bez spánku, ale pak nastává něco zcela jiného než prosté cvokaření a podivné chování, totiž velice rychle postupující degradace a posléze rozpad. Pokud spánková deprivace překročí určitou hranici, dotyčného neudrží vzhůru žádné drogy ani plyny, a nebude agresívní ani šílený. Prostě mu začnou selhávat základní životní funkce, dojde k poškození mozku a dotyčný zemře. Jak dlouhá musí být spánková deprivace, aby se to stalo? V tom se zdroje trošku liší a určitě je tu nějaká individuální tolerance. Hovoří se o 5-10 dnech, po kterých startují nevratné ničivé procesy. I proto bych se nikdy nepokoušel prolomit hranici čtvrté noci. A když se vrátím k tomu začátku: Budete-li číst ty strašidelné články o několikatýdenním bdění, nevěřte jim. Dotyčné by tak dlouho naživu neudržela žádná kouzelná chemie ani plyny. TOMÁŠ HOUŠKA
|
