Nebo Lügen Reich? Nebo Empire of Lies? Toť otázka, milý Watsone. Co se to vlastně děje s tou naší Evropskou unií? Mohou za to ti „Untermenschen aus Ost und Süd“ a jejich vůdci, kteří ničí z pohledu zakládajících státu Unie tu „starou dobrou Unií“? Co se to stalo, že si všichni, od Merkelové přes Schulze a Junckera až po „euroHalíka“ u nás, stěžují?

 

 

 

 

Oni se asi berou strašně vážně, ale z našeho pohledu vypadají tak, jako mladý esenbák (hraný geniálně Vladimírem Pucholtem) ve filmu „Svatba jako řemen“, když si stěžoval staršímu soudruhovi: „Náčelníku, proč nás lidi nemaj rádi?“, aby se pak sám politoval: „... je to těžký a nevděčný úkol. A uznání...? Ještě tě lidi nenávidějí.“

 

Stáří má plno nevýhod, ale pokud člověku slouží mozek, tak má výhodu, že si pamatuje. A tak si vzpomínám na své rozhovory se „staršími a zasloužilými soudruhy“ v šedesátých letech, kdy se udiveně ptali, proč jim lidé nejsou vděční a proč je nenávidí. V rámci „rozhovorů s mládeží“ vykřikovali směrem k nám jako ten přitroublý esenbáček ve filmu: „Proč nepřijdete a nesvěříte se? Vždyť jsme taky jenom lidi, ne?“

 

No, po pravdě řečeno, oni se dokonce někteří občas pokoušeli pochopit, o co jde. Což dneska od Bruselu naprosto postrádám. Dneska se spíš „neposlušným“ vyhrožuje, že?! Na otázku, proč jim lidi nevěří, jsme jim my, progresivisté, říkali: „Protože jim lžete. A děláte z nich blbce. A nikdo vám nevěří! Přesvědčením národa je to, že komunismus je celý podvod. Víte, co se říká mezi lidmi? Že je to lež už od počátku. Velká říjnová revoluce byla v Listopadu, Lenin se jmenoval Uljanov a to, že se na trase mezi Moskvou a Leningradem nenašel v zemi žádný měděný drát, není důkaz, že v Rusku vynalezli jako první na světě bezdrátovou telegrafii.“

 

„Ale to přeci není důležitý,“ skoro plakali starší soudruzi, zvláště ti, co to takzvaně „mysleli dobře“. Až mi jich někdy bylo skoro líto. „My jsme za války bojovali, pak jsme lidem dovedli elektřinu do každé vesnice, mají tam asfaltované silnice a ne prašné a tak vůbec!“ „Asfaltové silnice jsou dneska všude,“ oponovali jsme jim.

 

„Ale my jsme lidem postavili paneláky! S ústředním topením, koupelnama a splachovacíma záchodama,“ volal na mne jistý známý soudruh, „a moc mě neser!“ Zaječel. „Ti blbci ještě nedávno chodili do kadibudky na dvůr a dneska jim panelák nevoní!“ Zuřil. „To nevoní!“ odvětili jsme, „je tam bahno až po uši, nikde žádný obchod, jen bordel a prach.“ „To se brzo spraví,“ volali soudruzi.

 

„Vbrzku bude všecko,“ hlásal Antonín zvaný „Krásný“ z tribuny. A tak všichni jakoby hledali „obchodní dům Brzko“, kde mělo všechno být. Soudruzi triumfovali: „A my sem dovezeme Kubánce a Vietnamce, ti první to umí s přírodou a ti druzí jsou pracovití. Podívejte se, jak je Kuba zelená, a bude to vyřešené.“ „S Kubáncema dopadnete jak s Mičurinovou pětiklasovou pšenicí,“ oponovali jsme, „to všechno je nesmysl.“

 

Soudruzi totiž nebyli schopni pochopit, že když je všechno založené na lžích a nesmyslech, jako že se „proletáři všech zemí spojí“ a pracující lid na Západně již brzo svrhne útlak buržoasie a až svrhne lid rozvojových zemí kolonialisty, tak se spojí s námi do jednoho vítězného svazku.

 

To, že základem všeho je, že se nesmí za základ politiky vydávat „lhaní v zájmu dobré věci a světlých zítřků“, že není možné dělat z lidí neustále blbce, nepochopili. President Reagan ten spolek nazval „Říší zla“. Ale ona to byla někdy od šedesátých let hlavně Říše lhaní. Na veřejnosti se říkalo něco jiného a doma taky něco jiného.

 

 

Heslem života bylo:
Když už si něco myslíš, tak to neříkej.
Když už to řekneš, tak to nepiš.
Když už to napíšeš, tak to nepodepisuj.
Když už to podepíšeš, tak se nediv.