Před deseti tisíci léty, na Nové Guinei, začala láska člověka k cukru. Lidé zprvu jedli cukrovou třtinu nezpracovanou, kousali stonky tak dlouho, až se objevila sladká šťáva. Kouzelný elixír figuroval v náboženských obřadech i starých mýtech. Třtina se stávala postupně známou na všech ostrovech kolem, až se v roce 1000 př. n. l. se dostala i do Asie.

Kolem pátého století se už v Indii vyráběl prášek, používaný jako lék na bolesti hlavy, žaludku a impotence.  Po dalších sto létech se cukr dostává do Persie, kde po dobití země Araby je šířen dál a dál. Muslimští kalifové milovali marcipán, byl to důkaz síly a moci. Arabi vzápětí vyvinuli lepší výrobu cukru, ale proces byl zatím neuvěřitelně obtížný. Jen ti nejnuznější snášeli práci v horku na polích, kouř a zápach při vaření a nebezpečí při mletí…  Kolem roku 1500 byli na tuto práci posíláni hlavně vězňové, zajmutí křesťané z muslimsko-křesťanských válek.

 Právě při dobývání Svaté země se Angličani a francouzi poprvé setkali s cukrovou třtinou. Šířily se neuvěřitelně historky ohledně tohoto sladkého zázraku. Ale protože třtina potřebuje k růstu tropické podmínky, nemohla se pěstovat v Evropě. A tak začal bujet muslimský obchod s cukrem. Ten byl neuvěřitelně vzácný a drahý, pouze šlechta si ho mohla dovolit. Cukr byl tehdy na stejně úrovni jako dovážené koření.

Problém ovšem začal už ve 14. století, kdy se k moci dostalo Otomanské impérium. Jakýkoli obchod začal být velice obtížný. Takže nabuzení Evropané měli jen tři možnosti: a) zvyknout si na malé množství cukru, porazit Turky, nebo objevit nějaký jiný zdroj.