Tak zpravidla reagují obyvatelé Hradce Králové na otázku, zda vědí, kdo žije v hájovně na Hradečnici, tedy v těsném sousedství cyklostezky na okraji města. Většina z nich ale s mužem, jenž vypadá jako hajný, přímo vystřižený z pohádky, nikdy nemluvila. Vůbec nic o něm tudíž nevědí a jejich odsouzení je přinejmenším nespravedlivé.

Stěhování do města? Jistá smrt!

     Příběh pana Miroslava Vojtěcha zveřejnila na webu Pribehylidi.cz jeho šéfredaktorka Silvie Dymáková, která s ním seznámila diváky mimo jiné i v reportáži na obrazovce České televize.  Pan Vojtěch se narodil v roce 1953 v Hradci Králové a mnoho let pracoval v lese, většinou při těžbě dřeva. A les se stal jeho světem. Utekl do něj před nehostinnou civilizací, která mu nic neříkala. Před davy a vymoženostmi moderního světa se raději uchýlil do samoty uprostřed přírody.

     Vlastníma rukama si upravil na hájenku, v níž po celou dobu žije. Jenže nyní ho chtějí vystěhovat do paneláku.

     Starobylá budova, v níž bydlí, totiž městu patří, a tak kdosi dostal nápad, že by ji mohli zbourat a na jejím místě postavit supermoderní envirocentrum. Co by to ale pro hradeckého lesního muže znamenalo? „To je vlastně jistá smrt. Já se tuhle stěhoval po deseti letech a bylo to obrovsky těžký. A teď si vemte, co musí prožívat on, když ho po čtyřiceti letech na samotě v lese chtějí šoupnout do města. To ho můžou bez nadsázky zabít. Když vezmete člověku vodu, umře. Když vezmete Mírovi les, umře zrovna tak. To se prostě nedá ustát…“ vysvětlil reportérce Silvii Dymákové jeho kamarád.

Historická hájovna U dvou šraňků

Na nákupy jezdil na koni

     Jeho tatínek byl myslivec, a tak ho k hájence vodíval už jako kluka. „Pamatuju za mý dětský éry, že tady bydlel Hrubec, pak nějakej Kozlovskej. Ten měl tři kluky a všichni tři chodili na Novej Hradec do školy. A ti kluci měli bryčku a k tomu poníka. Vždycky ráno ho zapřáhli a jeli do školy. Tam mu uvázali pytlík vovsa na hubu, poník vydržel pod oknama stát a žvejkal si ten voves. Po škole kluci naskákali na bryčku a jeli sem,“ vyprávěl.

     Sám se do hájovny nastěhoval v roce 1976 jako do služebního bytu. Zavedli mu elektřinu, všechno ostatní si udělal sám. „Chodil jsem do těžby. Takže jsem den dřel v lese na těžbě a po práci jsem šel na druhou šichtu sem na hájovnu,“ zavzpomínal. „Přesně na Štědrej den roku 1976 jsem se sem stěhoval. Dřel jsem na tom těmahle rukama od jara skoro rok. A až když jsem se sem nastěhoval, tak až po čtyřech letech jsem na to dostal smlouvu.“

     Auto tenkrát neměl, a tak hodil na záda ruksak a na nákupy jezdil na koni. Říkal mu chlupatej benzín. Choval prasata a drůbež, udil maso a dělal klobásy… Pak začal s koněm pracovat i v lese. „Vždycky přišel polesnej, dal mi další, že by potřeboval, abych s nima tahal. Abych je to naučil. Když už byli vycvičený na těžbu, tak je dal polesnej zase jinam, a já jsem dostal nový. Ty jsem zase vycvičil a tak to šlo dokola.“