Jeden z nich by určitě umřel

     Stěhoval se s manželkou a synem. Jeho žena souhlasila, měla pracovat v lese, přesto nakonec vydržela na lesní samotě pouze tři měsíce. „Zažila jste někdy pocit, že celým tělem cejtíte, že někam patříte? Že jste někde doma? Jako byste byla každým kouskem svýho těla srostlá s tím místem? Tak to mám tady já. A to je, jak když máte kořen. Tak silnej kořen, kterej se nedá vyrvat. Když vyrvete kořen, tak tím způsobíte smrt. A kdyby tu zůstala ona, tak bych způsobil zase smrt já jí. Jeden nebo druhej bysme vlastně zemřeli. Utrápili se. Tak jsem ji pustil,“ povzdychl si a dodal: „Hrozně to bolelo, ale nešlo to jinak. Ještě jsem jí otevřel bránu. Já jsem ani na minutu nepřemejšlel, že bych odsud šel pryč.“

     Tenkrát mu bylo pouhých třiadvacet, a pak už se nikdy neoženil. Měl ještě jednu družku, která pracovala v lese. Přesto ze samoty také odešla. Vydržela až ta další. Žijí spolu již sedmadvacet let a v hájence vyrostla i její dcera. Nyní je pan Vojtěch již půldruhého roku v důchodu. Jednou za týden vyjíždí s partnerkou do Nového Hradce pro poštu a na nákup, do centra ale nejezdí vůbec. „Jsem hrozně společenskej člověk. Miluju návštěvy, mám rád lidi, ale nemám rád město. Pro mě je to blázinec,“ říká. „Vždyť oni tu přírodu ani neznaj… ta příroda nám utíká pod rukama! A když to půjde tímhle tempem dál a když bude ubývat les, tak bude ubývat kyslík. Lidi budou nemocný. To si nikdo neuvědomuje.“

Co bude s jeho daňky?

     Hromadnou dopravou jel před čtyřiceti lety, v kině byl prý naposledy jako kluk, právě když běžel Vinnetou. K lékaři chodí jednou za pět let, když potřebuje prodloužit zbrojní průkaz. Počítač sice doma má, prý ho ale nebaví, a v televizi sleduje zprávy. „Nemám žádný jiný zájmy, jen zvířata a les,“ říká. „Tady kolem projde při procházkách dost lidí a já jsem ukecanej. Rád si popovídám.“

     Jak vlastně tráví dny? Obejde si daňky a nakrmí je, zkontroluje plot, občas zajede k rybářům pro oves a ječmen… Neutrácí v hospodě, nepije, cigarety si balí sám. A jen díky tomu si prý může dopřát ty daňky. „Na podzim prodám tři kusy daňčího do obory a za to si koupím uhlí. A když mi sem někdo přinese zraněný zvíře, tak se postarám i o něj. Lidi sem hodně nosili třeba zraněný srnky. Tak jsem je léčil.“

Co s daňky bude? S tím si pan Vojtěch vůbec neví rady.

     Jenže z pozemku, na němž daňky chová, už dostal výpověď. „Musím ho uvolnit do konce ledna, ale ty daněly jsou březí, tak si vůbec nedovedu představit, jak se to bude řešit. Protože transport je nemožnej, uspání je nemožný, to už by se nemusely probudit. A výpověď z baráku už mi přišla taky…“

     Říká se o něm, že je starý bručoun, protože napomíná děti, které se neumějí v přírodě chovat. „Na všem se musí pracovat. I na dětech. Mám hrozně rád děti. Přijde mi jich na dvůr dvacet, budou se ptát, budu jim odpovídat. V životě bych je nevyhnal, ale musej mít z rodiny základy slušnýho vychování, což se bohužel dneska nějak vytrácí a rodiče těm dětem dovolej všechno. Hrozně mě baví děti učit, co je smrk, borovice, jíva…“

     O účelnosti moderního výukového centra ale pochybuje. „To je tady jako posaděj do židlí a pustí jim zvířata na videu? Není lepší ty děti vzít do obory, ať to vidí na vlastní oči?“