Riskantní metoda zvaná sungazing, údajně dávající lidskému tělu takovou energii, že nakonec nemusí potřebovat jídlo a bude na tom celkově velmi dobře, postupuje do Česka. Propagátorce léčivého zírání do slunce, Karolíně Loskotové, byla za to udělena cena Bludný balvan. Metoda sungazingu, kromě nebezpečí a rizik, slibuje snížení až vymizení pocitů hladu, zvýšení energie a duchovní růst. Bohužel, i v Čechách se objevil případ poškození zraku po aplikaci této metody. Původcem a šiřitelem této metody do západního světa je Ind Hira Ratan Manek.

 Hira Ratan Manek (dále jen HRM), vystudoval vysokou školu, obor strojní inženýrství. Až do důchodu v roce 1992 pracoval v rodinné firmě. Po ukončení pracovní dráhy začal studovat starověké rituály spojené se sluncem, zejména učení Mahavíry, zakladatele džinismu. Tvrdí, že díky dennímu provádění obřadu zírání do slunce žije od roku 1995 pouze ze sluneční energie, vody a příležitostně z čaje, kávy nebo podmáslí.

Popisuje, že získává energii z prány, univerzální energie, která vychází ze slunce. Tvrdí, že obnovil kdysi používanou metodu pozorování slunce, která měla být praktikována starověkými národy: Indiány, Egypťany, Řeky a Indy. Adept metody může postupně přejít na stravu ze slunce, být tedy živ pouze z prány. Do jeho života má vstoupit duchovní klid a mír.

HRM věří, že 70 až 80% energie vstřebané z potravy je použito mozkem, který ji spotřebovává jako palivo pro vnitřní tenze a starosti. Jak adept pokročí v zírání do slunce, jeho tenze se sníží a tím se také sníží jeho potřeba potravy. Mozková žláza šišinka, kterou popisuje jako sídlo ducha, se má sluncem aktivizovat a začít se podílet na transformaci a distribuci sluneční energie v těle. Po devíti měsících praxe zírání do slunce by měly zcela ustat pocity hladu.

Pravověrní džinisté nenosí ani oděv. Nazývají sami sebe „odění vzduchem“. Pokud neobdrží od druhých jídlo, samozřejmostí je hladovění. Vrcholným aktem je dobrovolné vyvanutí či dobrovolně spáchaná sebevražda pomocí vyhladovění. Adept hladoví, medituje, připravuje se na smrt. Pracuje na tom, aby se jeho koloběh zrození již nikdy neopakoval. Míří k vyvanutí pudu k životu, pudu hladu a sexuality. Náboženství džinismu se nikdy nerozšířilo mimo Indii.

Stoupenec džinismus mohl projít zkoušku utrpením, kdy byl vystaven dva dny nepřetržitému slunečnímu záření, hladu a žízni. Je třeba si ale uvědomit, že pro tyto stoupence je případné poškození těla jen vedlejším následkem dosahování pro ně nejvyššího duchovního cíle.

Zírání do slunce jako stará indická metoda?

       Čeští zastánci sungazingu argumentují tím, že se jedná o starověkou indickou metodu. Ve skutečnosti neexistují žádné důkazy, že by podobná metoda byla kdy praktikována. V tradičních jógových naukách lze nalézt praktiky, ve kterých je slunce cílem náboženského uctívání.

Známý je rituál ranního pozdravu slunci. Série různých poloh těla se provádí čelem k vycházejícímu slunci a zahrnuje střídání dvou postojů: uctívání (klanění) a vzývání (zdvižení rukou nebo trupu). Pozdrav slunci ale není spojený s dlouhodobým zíráním do slunce - jogín při pozdravných polohách na slunce přechodně hledí.

     Nehybné pozorování jednoho bodu, tzv. trataka, je potom v tradiční józe používáno jako technika stahování mysli do jednoho bodu. Vnější symbol je pozorován tak dlouho, dokud se neobjeví při zavřených očích i před vnitřním zrakem. Nejčastěji se používá plamen svíčky nebo předměty jako mandala, měsíc, vycházející nebo zapadající slunce, které by ale mělo mít červenou barvu. Je třeba si ale uvědomit, že jogín se fixuje vnitřním zrakem na vnitřní obraz. Světelné objekty jsou zde pouhou krátkodobou pomůckou k soustředění.