Nesouhlasím s Merkelovou, ale rozumím jí. Zánik jsme si naplánovali, jak by měl tedy konkrétně vypadat? Dobrovolně vymírající národ musí mít nějakou vizi zániku. Co bude dál? Jiní tuto vizi nemají, Merkelová ji má. Ví, že uprchlíci se mohou za určitých okolností integrovat, stát se Němci, a později pomoci integrovat dalším. Bránit se donekonečna nevyhnutelnému? Kdo vizi zániku nesdílí, musel by vysvětlit, jak mu zabrání.

 Trend vymírání se zakrývá, vyjma vysoce odborných časopisů a některých statečných publicistů (Sarrazin) čelících osočování, není nikde slyšet skutečná příčina našeho současného neblahého stavu. Proč už důchodový fond nestačí? Proč se zadlužujeme? Proč nedovedeme splácet dluh v době konjunktury? Proč už nestačíme zajistit bezpečnost? Hledat příčiny je korektní jen na povrchu, jít do hloubky se odmítá; je to úlitba populismu, nikdo nechce vytahovat na světlo nepopulární jevy, raději se vypráví pohádky.

Celý úpadek evropské civilizace, vysvítající ze statistik o porodnosti, o zadlužování, o znečišťování prostředí (především nekvalitní potraviny v supermarketech), zřetelný obzvláště dnes degenerovaným pacifismem, je dán fatálně, není to nic nového, nic neočekávaného, neočekávané jsou vždy jen „průvaly“, tedy protržení hráze dlouho neřešených problémů.

Všechno má samozřejmě hluboké příčiny v morálním řádu, je to výsledek fenoménu „odloučení“ a hédonismu, výsledkem dlouhodobé výchovy dětí jen k nástrojům úspěšného života, nikoliv k občanské a rodinné sounáležitosti. Vize společnosti jako celku, který má nadčasový a přesahující význam, by byla nepřípustným kolektivismem. Pro kolektiv se nic dělat nesmí (hájit státní zájmy prý není správné a o zachování národa je mluvit nepatřičné – čekám, kdy to bude zakázáno).

Individualismus se prolomil až k hédonismu: „Když už na tomto světě náhodou jsem, tak si to užiju; po nás potopa….“.

Někde v pozadí myšlení vězí zjednávající princip – ztráta ontické vize kontinuity. Na tom nese vinu myšlení odloučené od hodnot přesahujících jednotlivce. Společnost a rodina jsou také hodnoty přesahující jednotlivce, společnost může být trvale udržitelná dalšími generacemi, ale jedinec je smrtelný, uvědomuje si to a pokud je myšlenkově „odloučený“ od společnosti, potom ho budoucnost nezajímá („co bude potom, je mi jedno, já už tady nebudu“).

Oba vágní a dávno morálně překonané politické systémy – socialismus i liberalismus – mají dnes individualistický charakter, hájí jen hédonickou prospěšnost jednotlivce a osud společnosti jen v perspektivě dožití současných jednotlivců; hádají se, který z nich vyřeší povrchni pseudoproblémy, jako malé děti na pískovišti – stavby hradů ze suchého písku na povrchu se rozsýpají, ale vyrýt z hloubky mokrý písek nedovedou…

Rodinu rozvrací socialismus i liberalismus, mladí lidé odkládají narození dětí a v pozdějším věku je potom plodí v malém počtu asistovanou reprodukcí, nebo je vůbec nepotřebují.

Na tom má vinu:

1/ hédonismus – nechuť se obtěžovat s dětmi, odkládání a minimalizace přirozeného instinktu

2/ socialismus, který zajistil důchodce na stáří, proto nepotřebují děti, aby je živily

3/ liberalismus, který nedovede dát mladým dostatečné platy a byty bez zničujících hypoték

Falešná vize migrace jako záchrany

Migrace má obecně kladný význam jen tenkrát, když je malá; migranti se integrují a nic podstatného se neděje. I v případě neagresivních migrantů ovšem dojde k tomu, že budou chtít přizpůsobení od nás, zvláště, když jich bude více než nás. Což nás čeká zcela nepochybně, pokud zůstane současný trend vymírání. V takovém případě osud našich nečetných potomků spočívá v rukou těch, kterým zemi předáme.