 Pijete čaj ráno, přes den nebo snad dokonce i večer? Nemám na mysli ani tu pytlíkovou ovocnou směs s aromatem případně směs z nejrůznějších bylin; ať už se používají jako směs na nejrůznější neduhy nebo jen jeden druh bylinky - například čaj mátový, ale pravý čaj, neboli ty voňavé sušené lístky z čajovníku.Já osobně jsem čajový fajnšmekr.
Nedávno jsem měla velmi živou debatu se svým kamarádem na téma nejlepší čaj. On mi tvrdil, že nejlepší čaje jsou jednoznačně ty z Číny. Zarazila jsem se. Já, když mám sáhnout po opravdu dobrém čaji a pochutnat si, tak si spíš vybírám mezi japonským zeleným nebo indickým černým. A taky bych nepohrdla dobrým oolongem, což je velmi dobrý čajíček z Taiwanu, a to zejména po obědě. Ten opravdu dobrý je lehký a sladký. Takové mám ráda. Když piju čínské čaje, tak cítím jejich zvláštní trpkost a poznám je po prvním doušku. Jak říkám - to si opravdu raději pochutnám na nějakém dobrém „japonci“. I když znám hodně lidí, kterým jakýkoliv japonský čaj smrdí rybinou nebo chutná jako vyvařené seno. To já si na něm opravdu pochutnám a ještě mě příjemně nakopne na celý den. Ještě se vrátím k tomu, co piju ráno - protože když si výjimečně místo ranního čaje dám kávu, tak mě po ní někdy rozbolí žaludek, začne mě pálit žáha a po půlhodině na mě padne nefalšovaná únava. Prostě mne moc nenabudí :-))). Kdežto dobrý zelený čaj mě udrží fit a s přebytkem energie celé dopoledne, a když si někdy po obědě (když na to najdu čas) našlehám japonskou matchu, tak bych ještě o půlnoci mohla kácet les. 
Jistě máte v někteří ještě v paměti čaj s mlékem. Já si živě vybavuji, jak nám ho vařili ve školní jídelně. Byla ta taková vyvařená „náčeňová hadra“, hojně oslazená a s kapkou mléka. No, jak říkám, v nejlepším případě nic moc. Ale když jsem už jako dospělá navštívila Anglii, zjistila jsem, že se tam čaj snad ani jinak nepije, a vzhledem k mým předchozím vzpomínkám v dětství, jsem neměla žádnou touhu ho ani ochutnat. Přesně na to jsem si vzpomněla, když jsem byla nedávno u jedné kamarádky na pokecu a ona mi čaj s mlékem nabídla. To se moc odmítnout nedalo... Byl to silný čaj z indického Assamu, a já byla najednou překvapená, jak dobré a povzbuzující to může být. No, ne že bych potřebovala něco podobného pít každý den, ale sem tam, proč ne, a rozhodně to ani vzdáleně nepřipomínalo tu nasládlou, vlažnou béžovo mléčnou školní vodu.
Jak vidíte, mám "čajovou úchylku", ráda si pochutnám na nějakém tom dobrém. K jedněm z nich ale přece jen patří jeden čaj z Číny, a to Lapsang Souchong. Ten fakt můžu a v poměrně hojném množství. Není to, jako většina čínský čajů, čaj zelený, ale černý a s velmi zvláštní kouřovou vůní a příchutí. Já si o tom hodně načetla a tak vím, že se suší s nad borovicovým dřevem (tedy ten, o kterém jsem četla). A abych vám ho trošku k něčemu připodobnila, tak opět jedna reminiscence z dětství. Pamatujete si na „višňák“ neboli na Višněvského balzám (určitě se hojně používá i teď, ale já si ho pamatuji z dětství při léčení nejrůznějších zánětů, podebraných skopnutých palců apod.)? Tak přesně tuhle mast ucítíte, když si uvaříte zmíněný Lapsang. A je temně černý, hodně aromatický a silný.
Když si to tak uvědomuju, tak ještě na jednom výrazném čínském čaji si ujíždím, a tím je Pu-Erh. Také speciální čaj se speciální výrobou. Je to zase jeden z čajů, na který si musíte nejprve zvyknout, na ten zvláštní zatuchlý nádech, který získává díky zrání a přítomnosti plísní. Jo, nejdříve mi ta příchuť připomínala spíš puch křečka nebo babiččiny půdy, ale zvykla jsem si, on je totiž fakt extra. Mám ho ráda a když mám nějakou speciál náladu a přemýšlím, který si zrovna udělat, tak určitě na Pu-Erh pochutnám... Prostě - když já a něco horkého, tak jedině výrazný, aromatický, silný čaj, a v chuti něčím osobitý. Vím, že většina lidí pije ty pytlíkové, ale třeba někdo z vás má taky podobnou zálibu jako já. Které čajíčky preferujete vy? RADKA
|
. Jak jsem se tak nad těma čajema zamyslel, dostal jsem chuť na paňáka, mám tu skvělou špendlíkovici (mirobalánovici) vod kamaráda, tak si půjdu nalejt. Čaji zdar! 
