 Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.Vzpomínáte si, co jste dělali v čase "osobního volna" na škole v přírodě? Nebo na vícedenním školním výletu, lyžařském kurzu, bramborové brigádě...na jakékoliv akci, kde se sešlo hodně vrstevníků či spolužáků? A nebo proč hned vícedenní akce...co jste dělali o školních přestávkách?
Já celkem jo. Dost často to byly lumpárny. Už v první třídě jsem dostala černý růžek do notýsku, protože jsem stříkala po spolužácích mléko z pytlíku, které jsme dostávali zdarma v rámci jakési osvětové akce. A o pár let později jsem s kamarádkou nakreslila naší všeobecně neoblíbené třídní na dveře kabinetu prasátko, takové to hranaté, se zakrouceným ocáskem. Myslely jsme, že v tom kabinetu není, ale najednou zachrastily zevnitř klíče. Dalších deset minut jsme strávily na záchodě. Vyškrabaly jsme se obě na záchodovou mísu, bály se i dýchat a učitelka na nás zpoza dveří volala: "Holky, vylezte, já stejně vím, které vy jste!" Nevěděla a my měly víc trpělivosti a hlavně strachu. Dobře, vím, že tohle není zrovna k chlubení. Ale dělali jsme i jiné, normálnější věci. Házeli jsme po sobě mokrou houbou a křídami, mastili piškvorky na kostičkovaném papíru, hráli "čáru" o céčka, my děvčata skákaly gumu, honili se, brali si navzájem věci a pak se o ně prali. Většinu věcí jsme dělali tak nějak společně. Jo jo, bylo to zkrátka v době, kdy mobily a počítače byly ještě v plenkách, a to kdo ví jestli. Když jsem onehdá vnikla do synovy třídy o velké přestávce, protože jsem mu nesla zapomenuté klíče, naskytl se mi pochmurný, tedy pro mě pochmurný, obrázek. Děti seděly na lavicích, osaměle, některé ve dvojicích nebo trojicích (alespoň potud bylo kolektivnosti učiněno zadost), v rukou mobily a mastily hry. Nechci být nespravedlivá, ne všechny. Ale většina. A když jede třída na školu v přírodě? Doporučení školy zní "Nechte mobily doma". Naopak, ve věcech doporučených jsou karty a stolní hry. Kdykoliv jsem se svého staršího syna ptala, jestli něco z toho vůbec vytáhl z kufru, odpověď zněla: "Ne, neměl jsem s kým to hrát. Kluci v pokoji hráli hry na mobilu a já jsem na ně koukal." Na tomto místě nastal čas na ono inzerované přiznání. Ano, jsem zpátečnická. Nemám nic proti mobilům obecně a je mi známo, že mnohé děti je prostě potřebují, aby byly svými rodiči během dne dohledatelné. Vím, že je jiná doba a zvlášť život dětský ve velkých městech je nebezpečnější než před 30 lety. Přesto se zarputile snažím do své rodiny nevpustit záležitosti, které považuji za zbytečné. A hry na mobilech za zbytečné považuji. Zvlášť, když je děti hrají o přestávkách a na školách v přírodě. Vadí mi to. Mrzí mě, když moje děti o školních pauzách sledují spolužáky ťukající do mobilu, i když jim samotným to ani moc nevadí a jediné, co by chtěly, je mít vlastní mobil a ťukat do něj taky. Chtěla bych, aby radši dělali lumpárny. Fakt jsem byla ráda (i když navenek jsem samozřejmě nejásala), když si paní učitelka stěžovala na mladšího syna, že se o přestávce s kamarádem vzájemně drželi za nohu a snažili se seskákat po těch zbylých ze schodů. Prostě mi to s hlediska jejich sociálního a motorického rozvoje přišlo daleko přínosnější, než kdyby společně seděli na školní lavici s chytrým telefonem v ruce. Možná bychom jim ho měli pořídit. Možná bychom se měli smířit s "pokrokem", leckdo by mi to určitě poradil. Proč se tomu bránit. Co z toho máme, vždyť chudáci naše děti, jak se musí cítit. A nebo to vidím moc černě? Jsem divná, když preferuju u svých dětí "klukoviny", než aby ukázněně trávili volný čas nějakou klidnou statickou činností jakou hry na mobilu bezesporu jsou? Třeba mi to vymluvíte a vysvětlíte. A to jsem se vůbec nedotkla tématu internet a sociální sítě. Při nedávné třídní debatě o nevhodnosti sociálních sítí pro děti totiž můj desetiletý syn jako jediný ze třídy nevěděl, co je to facebook. Ale o tom třeba zas příště... MARKÉTA HRDOUŠKOVÁ
|
