Je vůbec nějaký způsob odvrácení zániku evropské civilizace, který by nebyl extrémistický? Je možné řešení v rámci hodnot evropské civilizace? Není nevyhnutelné opustit lidská práva, náboženskou svobodu a toleranci v zájmu sebezachování? Momentálně jsou slyšet buď escapisté nebo extrémisté a pokud jsou realistické hlasy, mají jen nějaká dočasná a velmi pragmatická řešení. Je vůbec naděje na řešení evropským humanismem?

Escapisté mají zacpané uši

Václav Klaus přednesl na setkání Valdajského klubu proslov, ve kterém popisuje Evropu jako upadající kontinent neschopný sebereflexe. Doslova říká:

„Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti… Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu.

Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl…“

  V. Klaus nikoliv poprvé takto popisuje escapismus, o kterém jsem psal už dávno ve své knize Občanská obroda, o němž píše Buchanan ve známé knize Smrt Západu, o kterém v podstatě už psalo mnoho myslících konzervativců. Všechno to bylo házení hrachu na zeď, většinou se nikdo nezmohl ani na odpověď, ani na věcnou kritiku. Prostě jakoby tomu nerozuměli – a dodnes nerozumí.

  Můj známý ve Vídni stále kritizuje poměry u nás. Není zde prý sterilní čistota, nejsme dosti podnikaví, nepracujeme produktivně apod. Nechci tvrdit, že nemá pravdu, ale jeho třicetiletá dcera se ještě neprovdala a má dvě zaměstnání, osmadvacetiletý syn studuje kdesi v Americe, a když se ho zeptám, jestli už snad není dědečkem, tak rychle zavede řeč na jinou kolej. Ale jiné věci jsou pro něj důležitější. Hlavně, že se uprchlíci musí přijmout, musí se jim pomoci a hlavně musí být dodržována jejich lidská práva. Je to jakési podvědomé východisko ze situace, když prostě někdo dobrovolně vymírá, že někdo jiný převezme pokračování. To je escapické myšlení. Podstatou je – my vymřeme, ještě si užijme, jiní nás nahradí a nechají dožít v blahobytu. To je ovšem omyl.

  Escapičtí lidé jsou většinou individuálně humanističtí, žijí v dekadenčním blahobytu, který je na úkor budoucnosti jak po stránce fyzické existence rodu, tak po stránce nadměrného čerpání přírodních zdrojů. Širší realitu neradi chápou (uprchlickou krizi), pouze tu osobní, raději podlehnou idealismu (postaráme se o všechny uprchlíky, jsme přece humánní).

  Z tohoto myšlení samozřejmě vyplývá, že Češi jsou xenofobní, nacionalističtí atd., protože nejsou escapičtí, jsou příliš konzervativní, ještě stále je zajímá osud celku, osud národa a budoucnost dětí. To neznamená, že jsme na tom nějak lépe, ale jak vidět, u nás si to lidé spíše uvědomují jako chybu, prostě escapismus nepřijali za svůj, spíše se za něj stydí, zatímco na Západě si z toho udělali přednost a předmět vnucování.

Polské volby ukázaly, že Poláci jsou na tom shodně s námi, podobně Maďaři. Tradiční rozdělení na pravici a levici v tom nehraje roli a konečně se snad najde jiné hodnocení.