Kořeny „úniku“ z dějin

  Kritizované jevy jsou jen následkem příčin daleko hlubších. Jakub Trnka v Listech 4/2015 píše: „Právě v tom spočívá skutečný paradox dnešního člověka: ona nedějinnost, kterou se honosí a kterou považuje za hlavní důvod své nadřazenosti oproti dřívějším dobám či jiným kulturám…. Žije v dějinách, které sice neskončily, ale už se v nich nemá dít ani on sám…..“.

V podstatě jakoby člověk spadl z nebe, nic nebylo zapotřebí k jeho genezi, nemusí být nikomu vděčen, na nic se ohlížet, potom obdrží práva jen na základě svojí existence jako jednotlivce, žije od ničeho k ničemu a snaží se urvat ze života, co se dá. Proč tedy člověk „uniká“ z dějin, proč vstupuje do nicoty?

  Západní civilizace se honosila vždy svým individualismem, lidskými právy a zodpovědností jednotlivce.

Člověk se stále více „osvobozoval“ od všeho, co jej ovládalo a zatěžovalo, ale také od všeho, co jej přesahovalo. Protože společnost vyžaduje určitou míru občanské sounáležitosti, stala se společnost nefunkční v okamžiku, kdy se jednotlivec stal přednější než společnost, když zájmy jednotlivce jsou důležitější než přirozené kolektivy, instituce a řád společnosti. To se stalo tragickým zvláště v případě rodiny.

  Další příklady této anarchie a nefunkčnosti:

- Právo na bezplatné vzdělání je krásné, ale absolvent vysoké školy se odstěhuje do ciziny a nikdy nevrátí peníze vložené společností do jeho vzdělání.

- Právo muslimské zdravotní sestry být zahalená je důležitější než fungování zdravotnického zařízení.

- Podnikatel je formou kvót nucen zaměstnávat ženy i proti zásadě výběru zaměstnanců podle schopností a tím ohrozit výkon firmy.

- Blokovat stavbu dálnice odmítáním prodeje pozemku je velmi úspěšné.

- Homosexuálové chtějí stejná práva, jako heterosexuální manželé, ale povinnosti nekonají, děti neplodí.

- Práva dítěte jsou důležitější než výchova v řádného a pracovitého občana.

Cokoliv nedovolit, zničit, zablokovat třeba už jen jednotlivcem nebo účelovým spolkem, je velmi dobře možné, pomáhat ovšem není povinnost, vytrácí se společná tvůrčí energie, je nepochopitelné, když ji ještě někdo má. Toto vše je založeno jak na individualismu, tak na rovnostářství. Hlouběji by se došlo k tomu, že esencí je hédonismus (užívání života) a relativismus (rovnost nerovných, rovnost hodnotného s nehodnotným).

  Escapické ideologie, které V. Klaus shora vyjmenovává (nazývá je –ismy), jsou převážně relativistického charakteru a marxistického původu. Ale v pozadí je „únik“ od odpovědnosti vyšším strukturám a přesahujícím hodnotám. Tyto ideologie jsou escapické proto, že escapismus je jejich myšlenkovou esencí (zbavit se zodpovědnosti, hédonismus), ale zároveň escapismus prohlubují.

Prvním šiřitelem escapických ideálů byl u nás Václav Havel.  Člověk se „osvobodil“ od jakýchkoliv kolektivních závazků, které jej svazují, osvobodil se i od rodiny, která svazuje nejvíc.

Mezi tyto opuštěné kolektivy patří i národ, obec, stát. Zůstalo jen to, co je pragmatické a momentálně přínosné, tedy veškerá sociální opatření, která se ovšem poskytují obvykle bez recipročních povinností. Člověk toto „osvobození“ bez reciproční zodpovědnosti stvrdil v kodexu tzv. lidských práv, která jsou nade vším, tedy i nad zákony zajišťujícími funkci a bezpečnost státu.  Člověk se neodloučil jen od společnosti a jednotlivci vzájemně od sebe. Člověk se „odloučil“ i od přesahujících přirozených principů, izoloval se ve svém hédonismu. Celý escapismus je založen na ztrátě ontického obsahu života, ztrátě účelu bytí, chybí smysl lidské existence.