V roce 377 spojení Gótové povstali, sešikovali se do statisícového proudu a táhli na Konstantinopol. Tentokrát ne už jako mírní prosebníci, ale jako plenící invaze a cestou si brali vše, co chtěli. Abychom nepodlehli velké romantice – V tuto chvíli to nebyli žádné ujařmení chudáci, ale ta nejbarbarštější řádící horda. Vybíjeli vesnice, znásilňovali, vraždili, kradli.

V čele Tervingů stanul král Fritigern a přidali se k němu Greutingové vedení Alatheem a Safrakem.

Proti nim vytáhl s místní vojenskou hotovostí správce Moesie Lupicinus, ale jeho jednotky Gótové hravě potřeli – a způsob, jak to udělali, nevedl v císařově štábu k diskusi, což byla další ze série chyb.

Během povstání Gótů nastaly hned dvě věci, které stojí za zaznamenání. Zaprvé k povstání se připojila místní chudina. Tedy opravdu míněna chudina, spodina společnosti. A dokonce se začali oblékat jako Gótové a cítili se „tak trochu Góty“. Za druhé, císaři se začaly rozpadat mnohé jednotky. Aby ne – když často i většinu vojáků tvořili Gótové, a Gótové byli nezřídka i na důstojnických postech.

Tehdy císař pochopil, že situace je vážnější, než dosud myslel, opustil bojiště v Arménii a začal formovat armádu. Z Arménie povolal generály Traiana a Profutura a obrátil se s prosbou o pomoc na svého synovce, císaře západní části Říše, Gratiana. Z Panonie a Galie přitáhli se svými pluky Frigeridus a Richomeres (Ricimer) – Frankové ve službách Říše. Nepodařilo se jim však probít se přes Moesii a spojit se s hlavním proudem císařských, a tak aspoň odráželi pokusy Gótů o postup do Illyrika (zhruba dnešní Srbsko). Z obou částí Římské říše se ke Konstantinopoli narychlo stahovaly všechny síly, které mohly být uvolněny, často za cenu ohrožení hranice v Arménii a na Rýnu.

Válka

K první bitvě došlo ještě před koncem roku 377 u Ad Salices (dnes bulharská Dobrudža). Výsledek byl nerozhodný a Gótové ustoupili. Císařské vojsko tedy využilo pohoří Haemus jako hradbu chránící Konstantinopol, ale celá Moesie byla obsazena Góty, kteří jí důsledně plenili.

Na jaře 378 měl už císař Valens k dispozici vojsko o síle asi 40 000 mužů a vyrazil s ním na sever vstříc Gótům.

Bylo to obrovské vojsko složené ze tří různých polních armád – thráckou, arménskou a galsko-franckou. Byli to ostřílení a zkušení veteráni, profesionální armáda. Jízdu tvořili jak jízdní lukostřelci (Sagittarii), tak scholae (Císařská garda). Počty armád jsou vždy námětem debat. Dobové zdroje uvádějí, že thrácká armáda měla 24.500 vojáků a dvě pomocné armády po 21.000, ale moderní historici jsou k těmto zdrojům skeptičtí a předpokládají, že Valens měl celkem asi 10.000 mužu pěchoty a 5.000 mužů jízdy. Což je ale i tak na svou dobu velká armáda. Počty Gótů odhadujeme podobně vysoké; pravděpodobně byli Gótové posíleni navíc jízdním oddílem Alanů.

Císařské vojsko vytáhlo na sever a v půlce července zaujalo pozice u dnešního města Stara Zagora. Na počátku srpna se k Valensovi konečně probily pluky ze západu. Gótové se nechtěli nechat zaskočit, ustoupili k východu a soustředili vojsko nedaleko dnešního města Jambol.  Možná plánovali vyhnout se otevřené bitvě a vpadnout ke Konstantinopoli, když je cesta volná. 

Valens mezitím získal získal výborné zprávy od své rozvědky – Gótská armáda táhne k Adrianopoli (dnešní Edirne) a má sílu sotva 10.000 mužů, protože ostatní plení Moesii severněji. Po menší roztržce ve štábu se Valens spolu s většinou důstojníků rozhodl: Zaútočí na Góty a rozdrtí je jednou bitvou...

TOMÁŠ HOUŠKA

pokračování zítra

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment