O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Související články
- ARCHIV - AMERICKÉ ZAČÁTKY - I.
- AMERICKÉ ZAČÁTKY - II.
- SOFFRITTO - ZNÁTE TO?
- VAŘÍM PROFESIONÁLNĚ
- KOLOZSVÁRSKÉ ZELÍ
- NOVÉ ZAČÁTKY I.
- NOVÉ ZAČÁTKY II.
- MORAVŠTÍ "BRABCI"
- STAŘÍ ČECHOVÉ BÝVALI PAŠÁCI...
- GOLUBCE - ZELNÉ ZÁVITKY
- SPARERIBS ČILI ŽEBÍRKA
- LENOŠI CELÉHO SVĚTA - SPOJTE SE!
- ZESTÁRL JSEM A JE MI FAJN...
- THEREMIN - ZPĚV ELEKTŘINY
- BETLÉM, JAK HO NEZNÁTE A JEŠTĚ NĚCO NAVÍC
- NEPOVEDENÝ LÉKAŘSKÝ VÝKON
Přihlášení
Anketa
JAK JSEM SE ZBLÁZNIL ... |
![]() |
![]() |
![]() |
Středa, 29 červenec 2015 | |||
Abych na vlastním příkladu ukázal, že ono to může být úplně jinak. Je totiž strašně těžké přiznat sami sobě, že je tu něco v nepořádku. Přece nejsem blázen, řekne každý a říkal jsem si to i já. Jestli tahle veřejná zpověď pomůže aspoň jednomu, budu šťastný. Jsem člověk, který má rád lidi a potřebuje lidi kolem sebe. Samota a osamění mně ničí a to se projevilo, když jsem v Americe začal jezdit s kamionem. Bez amerických dokladů o vzdělání je to strašně těžké, málokdo dostane příležitost ukázat co umí. Tak abych nějaký papír získal, zvolil jsem cestu mnoha našinců, udělal si řidičák a začal jezdit. Sám a sám, často pár týdnů z domova pryč, Ale co jsem měl dělat.
Nenáviděl jsem to, doma Anička a malý Péťa, tolik jsem chtěl být s nimi. Pak jsem přijel domů a věděl, že za dva dny budu zase muset odjet; a byl jsem na ně, no, mírně řečeno protivnej. Až mnohem později se mi podařilo najít práci, kdy jsem byl pryč jen tři až čtyři dny, ale nemoc už se projevovala. Nebudu popisovat všechny příznaky, to jsem si tenkrát neuvědomoval, když mi to Anička říkala, hádal jsem se s ní, že mi nic není.
x x x
Teď musím sáhnout trochu do historie. Můj otec se odstěhoval v roce 1965 do Austrálie a díky tomu jsem strávil vojnu u mostního vojska, jak se tomu vznešeně říkalo. Most jsem neviděl, zbraň taky ne, zato vojenské stavby. Kdysi se tomu říkalo PTP. V roce 1968 odcestovala má maminka, dva bratranci po ní, zbyl jsem tu vlastně sám. Čtyřikrát mi bylo doporučeno změnit zaměstnání, protože se mé politické názory "neslučovaly", vzali mi služební pas.
Běžel čas a pak mé Aničce doporučili totéž, to když udělala tu chybu a vzala si mne. V roce 1984 nám dali pas do Jugoslávie, k tomu adresu úřadu komisariátu OSN pro uprchlíky v Bělehradu a doporučení, abychom se nevraceli. Jsem srab, poslechl jsem. V tu dobu jsem netušil, kam se to vlastně hrnu. Duševně, prostě už toho bylo moc.
Pak přišlo událost, která vše definitivně odstartovala. Bylo léto 1996, když můj podnik ztratil pár důležitých zákazníků, někdo nás vytlačil z trhu. Vyráběl okna pro rekreační vozidla a konkurence nabídla lepší a levnější. To se stává. Já okna rozvážel a nejednou nebylo komu.
Usilovně jsem hledal práci, ale padesátka na krku, to se hledá hodně těžko. Zkrátka, nikdo mně nepotřeboval a já stál s vědomím, že jsem starej, nepotřebnej a bez práce. Přežíval jsem den po dni a věděl jsem, že to je špatně, ale žádný nápad, jak z toho ven. Nic mně netěšilo a vše jsem dělal mechanicky ve "standby" režimu.
Tenkrát jsem nad sebevraždou vážně přemýšlel, a zachránilo mně to, co jsem sám do komentáře napsal a co mi řekl soused: "Ano, sebevražda vyřeší všechno, ale ty si to neužiješ". Přiznávám, že na Aničku a našeho Petra jsem nemyslel. Je to v tomhle stavu sobectví? S chladnou hlavou je, ale v tom duševním stavu?
Tenkrát mne Anička odtáhla k doktorovi, brečel jsem, že se nechci zabít. Doktor se na mně kouknul a bez ptaní a vyšetřování mi předepsal lék proti depresi. Jenže to nebylo tak jednoduché, Anička mně vodila na procházky, snažila se mně rozptýlit a povzbudit. Pamatuju, jak jsme šli parkem, proti nám stařenka a Anička mi říká – podívej, jak si užívá života. Já na to podívej, jak vypadá, už tu dlouho nebude. A zas jsem brečel.
V tu dobu už jsem práci měl, mé chování se změnilo, ale vyletěl jsem pro každou prkotinu. Jednou jsem žertoval, v příští vteřině nadával. Ale to už jsem byl pod dohledem doktora a ten přišel na to, co mi vlastně je. Bipolární porucha, právě Ota Pavel jí trpěl, ale v mnohem silnější formě. Přitom je to pouhá hormonální a chemická nerovnováha v mozku, která se sice nedá vyléčit, ale léčit se dá. A tak polykám poctivě a pořád každé ráno prášek.
Nejsem v pořádku, je doba, často týdny a někdy i déle, kdy propadám zoufalství ze všeho kolem mě, pak to přejde a já se pouštím do věcí, které bych ještě před týdnem naprosto odmítal, jen seděl v křesle a čuměl na televizi. Koncem července jdu k mému neurologovi a všechno s ním proberu; možná je čas na změnu léků či množství.
x x x
Stačilo tenkrát málo, soused mne nemusel potkat a bylo všechno jinak. Největší dík ale patří Aničce a denně jí, já dnes už starý dědek, děkuju za to, že tu stále jsem a že můžeme stárnout spolu.
MICHAL
|
< Předch. | Další > |
---|