 Co se ze mne stala maminka, změnil se nějak záhadně můj mozek. Nikdy se nedokáže vypnout. I když já chci, nevypne se, nepřestane šrotovat. Honí se mi toho hlavou tolik… Myšlenky na vytvoření seznamu, co ještě udělat, pocity viny z toho, co jsem ještě nestihla udělat, starosti, štěstí, strach, smutek, šílená radost, všechny tyto emoce se vytrvale střídají od momentu, kdy otevřu ráno oči, do doby, kdy upadnu do komatického spánku. Vědomě se snažím uklidnit a přestat na to všechno myslet, ale nějak to nejde. Než se mi narodily děti, nikdy by mne nenapadlo, že dokážu cítit tolik různých emocí a pocitů a ještě k tomu najednou. Večer jsem většinou tak vycuclá, že se sotva doplazím do postele. Ale život se má žít naplno, odpočinem si, až nebudem moct dělat nic jiného, že? Bohužel, i přes mé chronické večerní vyčerpání, je můj mozek stále schopný zpracovávat tisíce věcí – a to i během těch dvou minut, které mi většinou stačí, než totálně padnu (=usnu). Musím si konečně oholit nohy, už určitě zítra. Neměla bych se ještě jít vyčurat? Zapomněla jsem vyplnit ty formuláře do školy. Neměla jsem na ně tak křičet, jsem hrozná máma… Co udělám zítra k večeři? Doufám, že malýho už nebude bolet ouško, jako včera v noci. Podepsala jsem žákovskou? Maj hotový všechny úkoly? Určitě nemám dost mlíka na zítřejší snídani. Mám nastavenej budík? Zapomněla jsem koupit brambory… Nemůžu ani uvěřit tomu, že malýmu už bude devět…Kam se ten čas poděl? Je mi děsně horko… Zítra už opravdu musím vyprat. Venku prší, zavřela jsem okýnka v autě? Dostala kočka dneska najíst? Nutně potřebuju voraz. Musím hned ráno odepsat na ten důležitej email z banky. Chtěla bych jednou dostat děti do postele včas, abych jim mohla přečíst ještě jednu pohádku navíc. Neměla bych přeci jen zavřít to okno? Ach jo, měla jsem si jít lehnout už před dvěma hodinama. Možná bych měla ještě vstát a dát prát to prádlo, ráno to pověsím... A pak konečně usnu. Všechno, co se mi za ten den nepovedlo, co jsem nestihla, udělala či řekla špatně, je pryč. A vím, že zítra to začne opět nanovo. Že zas to nevydržím a opět povolím, opět zařvu, opět nestihnu a všechny ty rodičovské chyby budu zas opakovat. Ne, nejsem dokonalá. Mám spoustu chyb, ale i spoustu vítězství. Asi si opět tento týden nestihnu oholit nohy, a všechno prádlo taky nestihnu vyprat. Příležitostně však přečtu další pohádku, i když už bude pozdě. Okénka v autě zapomenu stažená, když bude pršet. Děti vyrostou. V obchodě dám postupně do košíku ne jeden pytlík mrkve, ale dva, neboť zapomenu, že už jsem tam jeden předtím dala. Nikdy nebudu mít tolik hodin, abych stihla všechno, co chci. Ale teď už je to jedno, zítra začne nový den a já budu mít nové myšlenky, nové nápady, nové plány. Budu šťastná, budu mít starosti, budu spokojena, budu se bát, budu se smát. Protože takový už je život maminek… NIKOLA, „maminka vlastní vinou“
|
