Jiná generace má jiné problémy a na minulost se dívá očima mýtů, ve kterých byla vychována, a přizpůsobuje si ji svým skutečným nebo virtuálním potřebám. Vnější tlaky na deformaci minulosti se postupně měnily. Protože oslavy jsou emotivní projev, je zapotřebí se po 70. letech zeptat: co vlastně oslavujeme?

Činnost různých národů za války

jako základ odlišného vnímání „osvobození“

Rumuni stáli nejprve na straně nacistického Německa a později se připojili k osvobozenecké Rudé armádě. Slováci udělali podobný obrat, ale jejich povstání bylo potlačeno a následoval krvavý nacistický teror. Bulhaři provedli také podobný převrat, ale ti se na německé straně neangažovali a Sověti je prakticky osvobodili podobně jako nás. Maďaři se angažovali na straně Německa a byli vlastně poraženým národem. Podobně Chorvati. Titova partyzánská armáda se připojila k Sovětské armádě, porazila Chorvaty a osvobodila Slovince. Srbové jsou jistě za sovětskou pomoc vděčni.

Zvláštní je případ Poláků. Ti byli napadeni oběma velmocemi, Německem i Sovětským svazem. Obě totalitní velmoci byly pro ně nepřátelé. Když na konci války Sověti Polsko osvobozovali s pomocí První polské armády (Pierwsza Armia Wojska Polskiego) v SSSR, působila v Polsku tzv. Armia Krajova, vedená polskou zahraniční vládou v Londýně, která vedla povstání následně Němci krvavě potlačené, částečně i za přihlížení sovětů. K různým postojům k celé druhé světové válce je v Polsku zaděláno „na věčné časy“, vyzdvihování toho či onoho fenoménu je potom velice snadno zneužitelné kdejakou politickou vůlí.

Je sice pravda, že nacisté vykonali daleko větší zločiny na polském a především židovském národě (odhadem 3 miliony mrtvých, jen při varšavském povstání okolo 200 tisíc) než Sověti, nicméně s Rusy nejsou dosud problémy vyřešeny a třeba vražda 15 000 polských důstojníků v Katyni je stále zatížena z ruské strany špatným přístupem a nepochopením. Poláci nebyli pasivními účastníky války a o osvobození zvnějšku se asi nehovoří jako o jediném fenoménu.

Svým způsobem zvláštní je také postoj Baltských národů. Když v r. 1940 Sovětský svaz Baltské země okupoval, byl to pro ně nepřítel. Němci potom přišli vítáni obyvatelstvem jako osvoboditelé a různé domácí ozbrojené skupiny se k nim přidaly. Zvrat války ovšem byl pro ně nepříznivý. Sověti je znovu obsadili a připojili ke svému území.

Považovat sovětskou armádu za osvoboditelku je nemyslitelné, a pokud to byli nuceni snášet, potom asi jen se skřípěním zubů. Jediné, čím mají zatížené svědomí, je jejich aktivní účast na vraždění vlastních Židů. Tak co vlastně oslavují, nevím?

Na rozebírání ukrajinských poměrů tu asi není místo, ale jen stručně: Ukrajinští nacionalisté po obsazení německou armádou vyhlásili nezávislou Ukrajinu. Němci ovšem jejich vládu a vůdce Stepana Banderu internovali. Mezitím UPA (ukrajinská povstalecká armáda) operovala převážně proti Němcům, zároveň však vraždila Poláky a Židy. Volyňští Češi se setkali s touto vraždící armádou také, mnozí poznali jejich násilí, ale většinou byli spíše jen zneužíváni a okrádáni (zachránili se tvrzením, že se po válce vystěhují).

Němci Banderu na podzim r. 1944 propustili a ten se ujal boje proti sovětské armádě, která mezitím postoupila na západní Ukrajinu. Postupně byla UPA vytlačena do Polska a přes československé území se snažila probít do Západního Německa. Většina Ukrajinců, především těch východních, proti Němcům bojovala v partyzánském odboji, přičemž tito partyzáni nebyli vždy prosovětští.

Dnešní vyzdvihování Bandery je účelové a má politické pozadí v současném ukrajinském konfliktu.

V Bělorusku se většina obyvatelstva zúčastnila protinacistického odboje. Němci tam vedli totální válku se všemi atributy – vyvražďování celých vesnic jen pro podezření z podpory partyzánů. Sovětská armáda byla pro ně opravdovým osvobozením nejen od nadvlády, ale od totálního zániku. Konečně totéž platí o Polácích a Ukrajincích. Češi mohou uvažovat shodně, i když na tom byli během okupace lépe.

Odsuzování nacismu

jako společenského jevu,  je sjednocující východisko

Slavení vítězství nad nacismem je jasné odsouzení společenského jevu. Ano, nacismus byl špatný, to dnes uznávají všichni. Domácí nacisté si už dávno odnesli trest (nebo to předstírají), takže vlastně se může slavit vítězství nad fenoménem nacismu. Dnes se obecně za tento fenomén považuje především židovský holocaust, ostatní věci nemají ucelenou konkrétní podobu. Na východě padlo daleko více civilistů v totální válce německých nacistů, než bylo zavražděno Židů, ale to se jaksi neví, nebo vědět nechce.

Zahynula celá polovina Běloruského národa a celá čtvrtina Ukrajinců. Prameny uvádí, že v bojích padla čtvrtina ruských a kazašských mužů (viz 1), ostatní (Kavkazané, Gruzíni, Turkmeni a pod.) nejsou uvedeni, ale bude to asi podobné. Samozřejmě, že všichni civilisté nepadli jen rukou německých vrahů, mnozí padli ve vzájemných válkách, mnozí rukou místních pomocníků nacistů, mnozí vojáci zbytečně krvavými masakry sovětské armády ženoucí někdy vlastní lidi do nepromyšlených střetů.

Rozdělit nějak oběti podle viníků je asi těžké, nicméně němečtí nacisté byli katalyzátorem a příčinou těchto zločinů, protože bez jejich nacistické aktivity by se to nedělo.

Nejde jen o válku jako takovou, jde o cíle války. Na západě SSSR byla německá armáda vítána, protože obyvatelstvo si pamatovalo Němce z první světové války jako solidní armádu, která zavedla pořádek, ale v žádném případě nevedla válku proti civilistům. Jenže dvacet let poté se už Němci chovali jinak a obyvatelstvo to brzy poznalo. Většina potom volila menší zlo – SSSR (to neplatí pro Baltské země).