Kdo by takovou lákavou nabídku nebral a zároveň se nesnažil odvést svému chlebodárci dobrou práci? Jenže si asi ťukáte na čelo, že jsem se dnes pomátla a patrně si z vás hloupými žertíky nejapně utahuji. Přesto i tací zaměstnavatelé jsou, resp. tu kdysi byli. O jednom z nich bude dnešní povídání.

Jmenoval se Jindřich Waldes a narodil se roku 1876 v Nemyšli u Tábora do rodiny obchodníka s peřím. Rodina se později přestěhovala do Prahy, kde JW vystudoval obchodní akademii, po jejímž absolvování se stal obchodním cestujícím ve firmě Eduarda Lokesche. Na svých obchodních cestách procestoval nejen Evropu, ale brázdil i Afrikou či Asií, ovládal několik světových jazyků.

V Lokeschově továrně pracoval i jistý Hynek Puc (1856-1938). Ten z Lokeschova podniku odešel a v Holešovicích si zřídil vlastní firmu na kovové štítky, napínáčky, drobné vánoční ozdoby a to pouze s jedním dělníkem a šlapací mašinou. Roku 1902 se k němu přidal právě Jindřich Waldes a 9. 7. 1902 tak spatřila světlo světa firma s názvem Veřejná obchodní společnost Waldes a spol.

 Když neznámý šťastlivec Eduard Merzinger sázel do loterie, vůbec netušil, jak se mu změní život a že bude zanedlouho třetím společníkem Waldesky. Štěstěna mu přála a on svým vkladem 20 000 tisíc rakouských korun tak mohl na sklonku r. 1902 vstoupit do rozjíždějící se firmy  po boku zmíněné dvojice. Čtvrtým podílníkem se pak stal Sigmund Waldes. Společně přesídlili dílnu do pronajatých prostor v Karlíně.

Hynek Puc byl nápaditý mechanik. Jednou za ním údajně přišla jedna ze zaměstnankyň, aby vymyslel a zařadil do výrobního sortimentu uzavíratelné spínátko, které neodírá šaty.  Tehdy vymyslel patentku, která se ihned stala hitem.  Ve své usilovnosti nepolevil, byl nejspíš pěkný filuta a koumes (v tom nejlepším slova smyslu), protože časem vymyslel a sestrojil tzv. zakladačku, přístroj, který nahradil titěrnou práci s pinzetou při vkládání pružiny do patentky. Co následovalo, bychom dnes označili příměrem "pěkný fičák“. Stroj nahradil práci až deseti zručných dělnic a firma začala vyvážet své výrobky i do zahraničí.  Továrna se stala největší svého druhu v Rakousku-Uhersku.

Jindřich Waldes čerpal zkušenosti od takových osobností, jako byl např. Henry Ford. Sortiment se rozšířil na zipy, knoflíky, šroubování, pletací jehlice, natáčky, sponky.  To vše vyráběné pod značkou Koh-i-noor podle bájného diamantu, jehož název v překladu zní Hora světla.  Důležitým artiklem byly patentky pro Baťovu obuv. Malá perlička – výroba zahrnovala i jakési dutinky pro odvykání kouření. Ve třicátých letech minulého století vyráběl podnik polovinu světové produkce patentek. A co víc, později koupil JW i firmu svého bývalého šéfa Lokesche.

Oproti mnohým firma přestála i obtížná  léta 1. světové války, kdy se musela výroba složitě přeorientovávat na aktuální potřeby zbrojního průmyslu a expandovala se svými pobočkami do evropských měst. Hlavně se sázelo na marketing, reklamu, dobrý nápad ocenil zaměstnavatel třeba dvoutýdenním pobytem v Paříži. Plus zajímavé bonusy uvedené v úvodu článku, to vše prosím i v době hospodářské krize! Však také Waldesovi zaměstnanci měli pověst dříčů a na trhu práce byli žádáni. Při práci byly používány stroje, které jsou v podstatě předchůdci strojů děrnoštítkových.