Uteklo první čtvrtletí a mně čekaly třídní schůzky. A to hned dvakrát. Jedno dítko v tercii (osmá třída) a druhé v sekundě (o rok níž). Oběma vycházelo několik známek ne úplně jasných a ne úplně rodičovskému oku lahodících. Zejména synek se spíš zajímá, co kde lítá, kde jaká kravina se děje, místo aby se plně věnoval studiu.
Občas se sama musím sobě zasmát, když já, zarytá trojkařka, spílám svým dětem, že pokud budou mít jednu jedinou trojku na vysvědčení, udělám jim nevím co. Prostě papežštější než papež. Děti mi naštěstí moc nevěří. V ten den D a v hodině H nebylo v nejbližším okolí vůbec možné zaparkovat. Snad celý Zlín se sešel u gymnázia na Lesní čvrti a kdo zažil, tak ví, že je to úplně na kopci, úplně na konci města a dostat se tam rychle městskou je neřešitelný problém. Zaparkovala jsem tak půl kilometru od školy a klusala do kopečka. Naštěstí mám teď trochu trénink... Cestou jsem potkávala podobně bloudící auta a rodiče, kteří kroužili marně v okolních uličkách, že najdou nějaké místo. I když jsem školu navštívila už několikrát, pořád mi připadá jako nepochopitelný labyrint. Pavilony různě pospojované krčkama dohromady s pro mě nepochopitelným značením tříd. Třídu jsem proto trefila až na poněkolikáté. Paní učitelka byla jako vždy milá, příjemná a plná pochopení. Abych to zkrátila, při individuálním pohovoru vůbec neřešila synovu téměř trojku z češtiny, ale naopak vyzdvihla jeho ostatní vlohy. Měla spoustu pochopení pro jeho kraviny a vůbec ho považovala za prima kluka. Dále mě čekala návštěva dceřiny češtinářky. Podle jejího popisu jsem čekala neskutečnou krávu, ale místo toho se na mě zubila příjemná padesátnice. Dceru chválila, smála se její neupejpavé povaze a uznala, že v té třídě s některými trochu bojuje, ale to se spraví. Odcházela jsem s teplem v srdci. Třetí návštěva u paní trochu popletené angličtinářky byla už jen závěrečnou tečkou. Ano, syn dělá trochu bordel, je neposlušný, mlátí s ním puberta – ani jsem nic jiného nečekala. Nicméně je chytrý a hlava otevřená. Slíbila jsem, že s ním promluvím. Což jsem udělala. Kál se, že se nad sebou zamyslí a bude hodnější. Znám však svoje papenheimské. Déle jak týden mu to nevydrží. Můj dojem byl vcelku normální. Dozvěděla jsem se jen to, co jsem čekala. Měla jsem ovšem pocit, že na rozdíl od mých školních let, současní učitelé řeší víc, jak se naše děti mají, jak se jim daří, jestli ve škole netrpí, jestli se jim žije dobře. Já jsem byla v době své puberty výstavní „smrad“. Nikdo neřešil, jak se mi žije a jestli mě něco netrápí. Můj syn nejspíš spadá do velmi podobné kategorie, ale jeho každý rozebírá, že je třeba, aby vyzrál, uklidnil se a že to chce rozhodně čas. Jsem za to ráda. Jen se lituji, že já tento přístup v době svých pekelných puberťáckých let od nikoho nepoznala... PAVLÍNA
|