 Dovolil bych si pokročit dále a pokusím se objasnit hlubší podstatu vzpoury proti přirozenosti, která se stala základem „nového světového řádu“, šířeného lidmi, kteří mnohdy bloudí v konstruktivistických fantaziích nebo dogmaticky vyžadují konání podle dávno překonaných ideologií. Řádu tak přitažlivého pro život v blahobytu, plýtvání, ničení přírody a hédonických požitků bez zodpovědnosti. Řádu odsuzovaného lidmi, kteří nežijí jen pro sebe a kterým leží na svědomí budoucí existence národa, společenstva, kultury a celé přírody. Svévole, mající počátek v revoluci mladých šedesátých let vzniká na základě pýchy člověka, který se stal bohem, která přisuzuje lidskému rozumu jakési „božské“ vlastnosti. Ideová základna současné společnosti pomíjí lidskou nedokonalost a nedokonalému člověku připisuje morální vlastnosti, které nemá. Alexandr Tomský ve svém článku (časopis Kontexty 2/2014, článek: Modus moriedy evropských politiků) píše: „Evropa se sekularizovala… Ve skutečnosti však žijeme v době velkého kultu, zdánlivě bez Boha, ale na rozdíl od taoismu, buddhismu a stoicismu, tato nová fundamentalistická víra ctí a adoruje nadpřirozené božství Člověka – je to náboženství liberálního humanismu“. Dále odmítá, že se jedná o ideologii: je to víra v „nadpřirozenost lidství“: „Lidství je vlastnost jednotlivých lidí a z toho plyne absolutní nedotknutelnost svobody. Tato posvátná přirozenost je zdrojem veškeré autority a politické moci a hlavní přikázání (lidská práva), se zaměřují na ochranu svobody, rovnosti a nároků jednotlivce.“ K tomu dodávám: Ve smyslu „božství člověka“ existuje i tolerance ke všemu souvisejícímu s jednotlivcem, to znamená postupné uznávání jakékoliv odlišnosti (tedy i šátků muslimských žen), včetně vlastností, činů a produktů, které jsou pro společnost nebezpečné. Zbožňovaný jednotlivec nebude plnit svoje poslání v přirozeném řádu světa a svévolně se proti tomu vzbouří. Vyhne se nepříjemným přirozeným povinnostem, ve svém konzumerismu se nebude ohlížet na ničení přírodních zdrojů, pokud se mu zachce, vyhne se potomstvu, bez činností vyžadujících vůli a námahu bude psychosomaticky degradovat. Mezi nepříjemné povinnosti patří i povinnosti ke společnosti, k rodině, obci, státu, které budou stéle méně vyžadované, protože modle (lidskému jednotlivci) není možno ukládat povinnosti. Povinnosti jednotlivce jsou pouze materiální, zajišťující obživu a materiální statky, což ve svobodném prostředí vede k soutěži, která je tím tvrdší, čím je prostředí materiálně náročnější. Bez tradičního řádu dostává soutěž svévolných charakter jakéhosi chaotického boje mafií a zájmů skupin, ze kterého lidé hledají východisko v oligarchické vládě, protože se sami bez kolektivních ctností nezmohou na opravdový odpor (nedosáhnou jednoty, nejsou věrni svým zásadám atd.). Nakonec ztrácejí svobodu, protože jsou příliš individuálně svobodní a tím izolovaní. Spojovat „božství“ s individualismem by mohlo být zavádějící. Izolace od podstatných vazeb a povinností ke společnosti je především hlavní viditelný následek adorace lidského jedince. Izolaci, která „božství“ provází, jsem nazval „odloučení“ (opak partnerství), obecný fenomén (fenomén „odloučení“ označuji uvozovkami) stojící jako esence celé této famózní svévole. Svévole má esenciální podstatu v odloučení od prostředí a zákonitostí kosmu. „Odloučení“ vytváří soubor (božských) jednotlivců neidentifikujících se dostatečně se společenským útvarem, ve kterém žijí, majících jen požadavky na plnění svých práv; nezajímá je společnost a její osud, mohou odejít kamkoliv za vlastním prospěchem a zanechat svoje rodiče na starosti zchudlému státu, mohou se vyhnout jakýmkoliv občanským povinnostem, zatímco společnost jim musí plnit jejich práva. Kolektivní ctnosti (viz výše) zanikají a tím i šance se nějak domluvit, shodnout, organizovat. Demokratické instituce pozbývají smyslu s mírou „odloučení“, vládnou stále více úředníci státu a nadstátních organizací. Soudy neustále řeší banální neshody, zákony jsou jen eklektickým souborem vzájemně nesouvisejících pravidel, není jednotná idea, od které by byly zákony odvozeny. Byl zpochybněn tradiční řád, který obsahoval pravidla vyzkoušená generacemi, proto nejsou samozřejmá obecná pravidla. Zájmy jednotlivců jsou protichůdné a stále se měnící podle tlaků různých mocenských skupin. Lid nemá rozhodnou vůli si vládnout, ani neví jak, protože „odloučení“ jednotlivců od společnosti nedovoluje najít společnou obecnou ideu, což je jen vnějším znakem odloučení od všeho: od tradic, od rodiny, od přírody, od národa, od státu – od podstatných společenstev, která vyžadují povinnosti a zodpovědnost. „Odloučení“ popírá celou éru humanismem obnoveného antického dědictví, odmítá pojetí lidského osudu, ve kterém je cenné jen to, co se děje na agoře, na fóru, na veřejnosti. VLASTIMIL PODRACKÝ (dokončení zítra)
|
