Až z dalekého zámoří, od jednoho našeho věrného kamaráda, přišlo následující zamyšlení nad proměnami, které nám připravuje stáří. Sama jsem se s tím setkala už kdysi dávno, když jsem mé, tehdy sotva šedesátileté mamince vytýkala, jaká je vztahovačná, urážlivá a vůbec, vůbec s ní není k vydržení! Ona se jen zasmála a odpověděla: "Jen počkej, uvidíš za takových deset let, to budu podstatně horší!" Mj. ta naše tehdejší hádka byla z mojí viny :-)))

    Čím déle jsou partneři spolu, tím víc se hádají. Odchodem do penze vše vrcholí. Vzdejme se snů, že ve stáří budeme se svými partnery či partnerkami sedět na zahrádkách a usmívat se na sebe.  Zábavní muži se mění v nerudné dědky, starostlivé ženy v komandující semetriky. „Kdo se s tím nesetkal, obvykle nevěří, jaké naschvály si senioři v partnerství dokážou dělat.“

     Nemyslete si, že lidé, kteří spolu vydrží do penze, pak žijí jako dvě hrdličky. S hrdličkami se opravdu nesetkávám, když už, tak každá sedí na svém bidýlku.

"Co dnes děláš k obědu?, ptala se nedávno jedna penzistka druhé.

„Vařenou brokolici.“ 

„To říkáš často, vy ji máte rádi? Můj muž vařenou brokolici přímo nesnáší.“ 

„No právě, můj ji také nesnáší, proto ji dělám.“

      Pětačtyřicetiletá  učitelka popisuje vztah svých pětasedmdesátiletých rodičů:  „O víkendu jsem je pozvala na chatu. Za dva dny spolu promluvili celkem  pět vět. Když jsem se mámy ptala, proč jsou pohádaní, nechápavě se na mě podívala.  "Vždyť  spolu  nemluvíte", říkala jsem. "A o čem s ním chceš, prosím Tě, mluvit", odpověděla.

     Čtyřicetiletého muže šokovalo, když náhodou vyslechl hovor své matky a jejích kamarádek. Slyšel, jak mluví o jeho otci: „ Nemít vás, holky, nedostanu se vůbec mezi lidi. On už nechodí nikam, a když se oblékám, říká, zase jdeš utrácet, co? “ … „Pořád tak šetří? “… „Je to rok od roku horší. Zapisuje všechno, co jsme koupili, dřív psal jen větší výdaje, teď už i sirky a každý rohlík.“ „Počkej, vydrž. Až bude po něm, prodáš ty jeho obrazy a pojedeš k moři.“ … „Pořád si to říkám, ale jednou mě rozčílí tak, že bude po mně dříve, než po něm.

     Překvapený syn se rozhodl  situaci řešit: „Tati, neměli byste si s mámou třeba někdy někam vyjít?“ „Blázníš? Jí by udělalo radost, kdybych za ní běhal jako pes se slevovým letákem  v zubech. Pořád nosí domů nějaké krámy a nechápe, že v našem věku už přece vůbec nic nepotřebujeme kupovat.“ „Jak nepotřebujete? Mluvíš, jako by ses chystal umřít, vždyť je ti teprve přes sedmdesát.“ „No, však jo. To jen máma si pořád myslí, že je mladice.“

     Nejde o náhodné nářky několika nespokojenců, jde naopak o jev velmi častý. Psychologové tvrdí, že je pro současnou společnost dokonce typický. Tak výrazné neshody mezi partnery vyššího věku, kteří mají za sebou dlouholetý vztah, dřív časté nebyly, protože se lidé nedožívali tolika let, jako nyní.

     Důchod je fenoménem teprve dvacátého století. Lidé dřív neřešili, jestli si v penzi rozumějí, jestli půjdou společně do obchodu či na procházku, protože velmi často umírali už v době, kdy ještě pracovali.

     Jenže teď, když už nám partnerství vydrželo třicet i více let, přečkali jsme v něm všechny životní pohromy, hádky a pokušení, čeká nás jeho nejrizikovější fáze: pobyt v penzi.