|
Začalo to jako totálně běžný den, jako těch 360 ostatních. Zbývajících pět má nárok být extra. Někdy se počty trošku prohodí, někdy je těch extrovních víc, než by bylo záhodno. Dneska (nebo včera, podle toho, kdy tohle čtete) jsem se probudila, zjistila, že Praha za oknem vypadá - na rozdíl ode mne - zase jásavě, prošla jsem se probouzecími místnostmi (koupelnou a WC) a ještě s okem mžouravým zasedla k počítači. Přesně stejně, jako všechny ostatní dny.
Můj počítač je zarostlý vším možným jak Viktoriino jezero vodním hyacintem. Syna to uvádí do zoufalství, stejně jako když včas – tedy když zrovna má přijít – nestačím zavřít většinu oken. Mám jich tak běžně otevřených kolem třiceti – čtyřiceti. Ale já si celkem zvykla a ten můj líný krám na mne taky. Prý by byl podstatně rychlejší, kdybych... No, ale o tom teď nebudu meditovat.
Zatím, co jsem si otevírala poštu a dívala se na Kudlanku, co kdo nového kam připsal, uvařilo se mi ranní kafe, rozhodně jiné, než Mona Lisa Markétky Hrdouškové. Z mrazáku jsem si přidala dva miništrůdly, šoupla je do mikrovlnky a během snídání sledovala úterní novinky.
A pak jsem měla jen velkou radost: ne z toho, že jsem na to zapomněla já, ale že jste nezapomněli vy. Z outlooku se na mne řinuly gratulace, stejně tak z facebooku, skype, icq. Jo, fakt jsem měla velikánskou radost!!! Někdy si tu skučím, že jsem „sama samička opuštěná, totálně lonely a singl“, ale dnes jsem měla fakt den super. Jen jsem víc než delší dobu uvažovala nad přáníčkem, které mi poslala moje dcera Lenka z druhého konce světa. Píše v něm mj. „Hezky si to uzij, oslav a proste delej vsechny ty veci, ktery by se delat nemely!!!!“
Uvedla mne docela do rozpaků, protože jsem přemýšlela, co zajímavého a extrovního bych mohla udělat, aby to bylo skutečně něco, „co se nemá“. Pohladit Obamu ani podstatně bližšího Zemana – se mi zrovna nechce. Vyjet do ulic na kole nahá? To bych dělat rozhodně neměla, protože jediní, koho bych (coby novodobá Lady Godiva) přivábila, by byli maximálně vyděšení jihoměstští strážníci. Ne, nic zajímavého mne opravdu nenapadlo.
Taky mi párkrát zavolal můj manžel. Fajn bylo, že ač na moje jmeniny zapomněl stejně jako já, udělal mi velikou radost. Rozhodl se totiž koupit mi nové hodinky. Prý pro potěchu. Všechny troje, které jsem měla, mi totiž sebrali – spolu se vším jen trošku cenným - v říjnu zloději. Takže mi nadiktoval internetovou adresu, ať se kouknu, jestli se mi líběj. Večer mi pak přišla ještě krásná kytice, za ní se skrýval Robert :-))).
Ano, můj dnešní den byl super, opravdu extra, od rána prozářený vědomím, že je dost lidí, kterým je kousavá kudlanka milá... díky moc, d@niela, docela slušně dojatá
|
