Křesťanské státy v minulosti muslimy úplně likvidovaly. To bylo třeba ve Španělsku – buď konverze ke křesťanství, nebo odchod ze země. Proto to bylo obvykle kritizováno a islám byl proti tomu dáván za příklad tolerance. Ale vládcové křesťanských zemí věděli, co islám přináší a co obnáší jeho povolení.

  Zatímco islám vede džihád trvale a urputně, vlastně se nikdy nevzdá, dokud nezvítězí, křesťané neměli jinou možnost, než vyřídit záležitost jednou pro vždy - naprostým oddělením. K jiným se tak nechovali, židé byli omezeně povolováni a obavy z jejich šíření se nekonaly.

Ale byly a jsou i země, kde místní muslimové nedodržují korán a chovají se tolerantně (Indonésie). Mír tedy může nastat jen tenkrát, když se korán nebude zcela dodržovat, tedy když se dejme tomu ujme nějaká mírnější verze islámu, tak jako byla dříve v mnoha zemích na východě. Ale taková verze nemá oporu v žádném kodexu. Zatímco u jiných náboženství byla možnost výkladu fundamentálních dokumentů různá a vznikaly různé konfese stejného náboženství, u islámu to v základních věcech není možné – korán mluví jasnou řečí.

Další možností je samozřejmě sekularizace. Ta už velmi postoupila zvláště ve městech vyspělejších zemí, náboženství bylo v mnoha zemích považováno za ustupující element a jeho pravidla se nemusela dodržovat. Modlitby se nekonaly, ženy chodily s odhalenou hlavou, svolávání muezína k modlitbám bylo považováno za jakýsi místní folklór, asi jako v křesťanských městech zvony. Nejvíce pokročila v Turecku.

Nebudu zde zkoumat příčiny, proč sekularizace zanikla a většinou se vrátily muslimské zvyky. Nemalou měrou k tomu přispěly peníze ropných šejků použité na obnovu religiozity.

Multikulturalismus západních států

Rozprostřený multikulturalismus, tedy život mnoha kultur pohromadě, je problematický a v podstatě možný jen s kulturami naprosto tolerantními. Těmi jsou samozřejmě jen některé. Vidíme v multikulturní Indii pohromadě všechny hinduistické kulty a do toho buddhismus a křesťanství.

Ale pro islám platí to, co jsem uvedl shora, musí to být verze odloučená od koránu. Proto také jsou stále problémy především s muslimy (samozřejmě jsou z tohoto pravidla výjimky). Multikulturní Amerika nemá problém s žádným náboženstvím, vyjma muslimů. Zde platí v minulém díle uvedené tři body narušování soužití.

Multikulturalismus v rozprostřené formě bez oddělení kultur je omyl. Je to něco řečeného jako fantastická teze, bez konkrétní představy fungování. Základní otázkou je, kdo bude tím nezávislým arbitrem, který bude kultury rozsuzovat, kdo stanoví zákony pro všechny?

Jeden zákon může vyhovovat většině, ale vždy se najde kultura, které vyhovovat nebude. Jaké budou multikulturní zákony? Vždy se bude muset na právo nahlížet očima jedné z kultur. Zcela nezávislá pravidla neexistují.

Proč se o multikulturalismu vážně mluví, když je to nesmysl!?

Domnívá se snad někdo, že může takto vzniknout kultura nová, smíšená? Ten, kdo povede ono směřování k nové kultuře, musí mít nějakou ideu, která nutně bude omezovat některé kulturní prvky kultur tak, aby nastala shoda. A opět to bude idea jedné z kultur.

Nebo snad současní převažující individualisté a relativisté ztrácí už pojem o světě? Domnívají se, že zanikne stát a vznikne nějaká všesvětová společnost? Taková společnost nemůže existovat. Zanikne sounáležitost s takovou společností, nikdo se pro ni nebude obětovat, nikdo nebude s ní cítit identitu.

Každý bude hájit jen svoje zájmy, případně zájmy své kultury, bez ohledu na druhé. Bez nadřízených státních orgánů jedné z kultur vznikne chaos a války. Je vidět, jak dobře pochopili kdysi tvůrci islámu tuto záležitost, že vytvořili právní systém tak, aby dominovala jedna kultura (islámská), ale zároveň mohly existovat kultury jiné, byť podřízené a ustupující. Proč nelze něco podobného vytvořit v západní společnosti?

Multikulturalismus může být pouze ve formě oddělených komunit. Prostě rovnost kultur může být pouze přes hranice. Mohu uznávat druhou kulturu jako rovnoprávnou pouze v jiném státě nebo pokud má svoji obec a sama se živí. Mimo tuto obec nemá právo na prosazování čehokoliv ze své kultury, protože by omezovala práva kultury jiné. Mimo muslimskou obec (městskou čtvrt) by musely mít ženy odhalený obličej a nesměly by se stavět mešity nebo alespoň minarety a svolávání k modlitbě by se nemohlo konat na veřejnosti.

Základní zákonodárství by ovšem muselo platit pro všechny a ve všech komunitách. Násilí by se nesmělo vykonávat, i hrozba násilím by byla trestná. Zde by nekompromisně platily zákony západních demokratických států na základě historického práva kontinuity tohoto území.