Je úpadek lékařské etiky jen dalším příznakem celkového úpadku západní civilizace? Zdravotnictví, oblast dosud mimo úpadkové jevy, je nejspíše indikátorem, že už to zašlo hodně daleko. Když naši lékaři opouštěli své pacienty, aby odešli do zahraničí za většími penězi, uvědomil jsem si, že se děje něco nekalého. A další vývoj to jen potvrzuje.
Jak jednoduché se najednou jeví vydělávání peněz v komoditě, ve které se náhle překročí morální mez, která byla celé dlouhé věky nepřekročitelná. Lékaři bohaté pacienty s chorobou ledvin snadno přesvědčí, že potřebují dialýzu a potom se jim navrhne transplantace. To vše samozřejmě za velké peníze. Ostatní nemajetní pacienti se odsunou v pořadí transplantací, někteří z nich mezitím zemřou a transplantace se provede těm, kteří ji nutně nepotřebují, ale zaplatí. To se může dít s jakoukoliv chorobou, samozřejmě peníze nejsou tak závratné jako v případě transplantace. Princip je ovšem stejný. Nemysleme si, že úpadek civilizace a celkové morálky nepocítí bohatí, že peníze je zachrání. Právě uváděný příklad jasně říká, že obětí jsou především bohatí, protože ti peníze mají a jsou tedy na prvním místě vydírání, útoků, manipulací a zločinů. Má-li si někdo v klidu užívat peněz, musí žít ve společnosti, kde platí právo a morálka, jinak jsou i velké peníze k ničemu. Zdravotnictví nebylo a nemohlo být za peníze. Proto jej také vykonávali obvykle členové církví (kláštery) jako dobrovolnou službu. Zdravotník měl v každé normální mravné společnosti zvláštní postavení. Na vojně neběhal po cvičišti v bahně, ale dělal svoji profesi. Zároveň s nabídkou pracovního místa dostal byt (to se sice ve velkých městech nedělo, ale v méně lukrativních místech ano). Celá společnost si jej vážila, sousedé se k němu chovali uctivě. Bylo trapné, když komunistická společnost si práci zdravotníků nevážila a málo je platila. Správně musí dostat lékař slušný plat, který se odvíjí od úrovně společnosti, ve které žije, aby byl „na úrovni“, což ovšem neznamená, že musí „hrabat prachy“ a také s tím počítat nemůže, zato má jakousi jistotu. Tak jako všechny veřejné profese nemůže srovnávat svoji životní úroveň s Amerikou nebo Německem, ale se svými sousedy ve svém městě nebo obci. To samozřejmě platí pro úředníky, soudce a advokáty také. Stížnosti by se měly řešit v případě, že se veřejné služby opravdu špatně platí, zneužívá se morálky těchto lidí. Nechci tedy tvrdit, že protesty lékařů jsou vždy jen neoprávněné. Vždy ovšem jen, když srovnání se svým okolím vyznívá jako podhodnocení. Zapracovaný lékař musí mít příjmy vyšší střední třídy ve vlastní zemi nikoliv ve srovnání s cizinou. Různé zavádění trhu do zdravotnických služeb je zhoubné. Pacient by měl platit nelékařské služby a nějakou přiměřenou spoluúčast znemožňující nadužívání. Lékař nemůže být podnikatel, rozkládá to jeho morálku, má se věnovat své profesi bez nějakých jiných úmyslů, prostě pokračovat v praxi klášterů. VLASTIMIL PODRACKÝ V tomto článku nekritizuji lékaře, pro které lékařská etika na prvním místě stále platí.
|