Futurologové nám předstírali, že 21.12. 2012 jsme měli zaniknout v nějaké katastrofě představující konec světa - případně vstoupit do nové epochy. Zřejmě se konalo to druhé. Že žijeme v jiné epoše než naši předkové, je zcela jasné, a že se změnily základní parametry ovlivňující život, je nepochybné.

     Nové je hlavně to, že na rozdíl od dřívějšího spontánního vývoje řízeného přirozenými principy, člověk dnes daleko více do svého vývoje zasahuje, ničí přírodu, nadměrně vyčerpává zdroje, že evropská etnika vymírají a biologicky degradují – a to nikoliv zásahem z vesmíru. Že by přece jen konec světa? Nebo skromně připustíme jen konec evropské civilizace? Epochy se ale nemění rázem - lidé žijící na přelomu věků jsou svědky jen takových změn, které jsou schopni absorbovat a přizpůsobit se jim. Změny však nepřicházejí z kosmu, ale od lidí. Lidé sice mohou být řízeni novými převratnými myšlenkami, nicméně mají svoje psychosomatická omezení.

     Nikdy se nedělo osvícení davů. „Je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených.“ Jen jednotlivci jsou schopni chápat vyšší duchovní vůli a sdělovat ji lidem. Bývali to proroci, obvykle následně kamenovaní, protože sdělovali nepříjemné pravdy.

      Většinou jsou změny připraveny technicky, jinak řečeno fyzickým prostředím, které člověk změnil svou činností. Potom přicházejí nebo se ujímají navazující myšlenky a ty opět mají vliv na fyzické změny ... a tak dále v kauzálním cyklu společenské evoluce. Na začátku epochy, která nyní končí v krizové křeči, stálo zrušení nevolnictví císařem Josefem II a omezení tvrdé roboty. Nastal populační výbuch, lidé se mohli stěhovat do měst a pracovat v průmyslu. Technický rozvoj byl podmíněn lacinou pracovní silou žijící na hranici přežití.

      Mnoho lidí tehdy zemřelo hladem, na tuberkulózu a banální choroby, než se naakumuloval kapitál nutný k dalšímu technickému rozvoji, aby se mohly zaplatit vědecké výzkumy a tím stimulovat další materiální pokrok - spočívající především na drancování přírodních zdrojů... Reakcí na špatné postavení velké části obyvatelstva byly kolektivistické myšlenky vzešlé z dělnických kolonií. Jejich výbuch znamenal jednu z nejtemnějších stránek lidské historie.

      Naštěstí v té části Západní civilizace, kde se kolektivistické myšlenky neprosadily, pokračoval pokrok až do stavu, kdy i pracující dostali slušné zabezpečení, aby se tak stali vzorem pro ostatní části světa. Nemylme se ovšem. Blahobyt nastal jen tam, kde ženy začaly pracovat a byla omezena porodnost. Hlavní část blahobytu vytvořily dva platy v rodině a malý počtem dětí (hospodářský vzestup Číny to dokazuje velmi názorně); a také nezbytné drancování zdrojů planety.

      Ale to všechno má svoji mez, rezervy se vyčerpají, zástupy starců jsou na krku nemnohým mladým, příroda je znečištěná a drancování bylo tak velké, že se za ně začínáme stydět. A jsme hned na konci epochy, který nepřišel z vesmíru, ale který jsme si vytvořili sami.