|
 Hrozně ráda se setkávám s lidmi. Ať už s přáteli nebo jen známými, případně i s někým, koho neznám, ale chtěla bych ho poznat. Nevím, čím to je, protože jsem v podstatě plachá, stydlivá, nikde nejsem středem pozornosti. Mnohokrát mám i pocit, že lidi jsou nesnesitelní. Všichni, sakumprásk!
 Ale přesto vyrážím všude, kam mě někdo pozve. A pak se mi stane, že sedím, poslouchám, ba i vypotím svou špetku do mlýna, ale hlavně žasnu: Jak to, že jsou všichni kolem tak vtipní, pohotoví, v pravou chvíli řeknou, co se říct hodí, vyprávějí poutavě a zajímavě a s neodolatelným šarmem?! Odcházela jsem nedávno z jedné takové návštěvy a cestou k metru potkávám malou dívenku, se kterou jsem se před pár hodinami seznámila. A tak jdu s tou čtyřletou bytostí (a jejím tatínkem) a najednou mluvím, vyptávám se jí, komunikujeme spolu ještě i dvě stanice jízdy metrem. A cítím se uvolněně a nesvázaná pocitem, že musím být vtipná, zajímavá a pohotová. A uvědomuju si, že to tak se mnou je skoro vždycky. I s vlastními dospělými syny, snachou, sestrou a dalšími dospěláky se pořád podvědomě kontroluju, abych řekla všechno správně. Většinou se mi to stejně nepovede a plácnu něco, co působí trapně, nevhodně a nebo se druhé straně nějak nezdá! S dětmi tyhle problémy nemám. Děti jsou pro mě rovnocenný partner. S nimi jsem sebevědomá, nezakomplexovaná, svobodná... Jestlipak máte někdo taky takové „sebevědomí" jako já? Co vy s tím děláte? Jitka
|
, paradoxně je mi dobře doma mezi známými lidmi). 
když mě lidi berou takovou, jaká jsem, ne jaká se snažím nebo předstírám být (="lepší"), tak je to fajn. pokud jim taková nestačím... tak se, do prkýnka, na hlavu stavět nebudu, za to mi to nestojí. (možná sobecké, ale mně nebaví předstírat, co nejsem. z toho jsou pak stresy a naopak bych byla leda protivnější a nenaladěná...) 
