Kdo žije v západoevropských městech trvale, asi nepozoruje změny, které jsou nápadné občasnému návštěvníkovi. A právě ten si nemůže nevšimnout nepříznivého vývoje Evropy. Zdá se, že Buchananova kniha „Smrt Západu“ se naplňuje. Města se plní mešitami, nejsou už tak čistá a také barva pleti obyvatel se mění. Kdysi nulová zločinnost už zdaleka není. Zdá se, že obyvatele to sice trápí, ale jsou bezradní, co vlastně proti tomu dělat...
Ale ono je to vlastně těžké. Upadající národy se chtějí bavit, nechtějí válčit. Už dávno většina obyvatel vystudovala a chce dělat jen smysluplné práce. Na lešení staveb nebo do výkopů dělat nepůjdou a tak tu musí být někdo, kdo by dělal manuální práce. Ale o to už také nejde. Přistěhovalci se množí a domácí studují a dělají smysluplné práce, které potom vytváří bohatství i pro muslimy, aby mohli mít co nejvíce dětí. U domácích nejsou děti prvořadou hodnotou jako u muslimů, ženy jsou samostatné, chtějí vydělávat a užívat si. Dnes většina mladých dlouho studuje a prostě žije způsobem, který je dalek nějakých problémů s dětmi a rodinou. Také je dalek problémů, které by přinesly nějaké spory s muslimy a přistěhovalci vůbec. Nejlepší je ustoupit a nestarat se. V případném odporu také není o co se opřít. Na jaké morální základně vlastně protestovat? Vždyť to by byla nepřípustná xenofobie, a nacionalismus, tedy to, co bylo už dávno odsouzeno! Tím se dostala Evropa do stavu, kdy mimo jiné doplácí na svoje vlastní ideje, které si stanovila. Problém není ovšem v přistěhovalcích jako takových, problém je v tom, že domácí vymírají a nestarají se o budoucnost své kultury, lépe řečeno o budoucnost svého národa. Budoucnost svojí společnosti prodali za materiálně bohatý život a smysluplnou práci. Aby si tento postoj nějak morálně vysvětlili, vymysleli si soubor idejí založených na individualismu a relativismu. Svoboda na konci cesty Individualismus je osvobození člověka od závislosti na druhých. Do nějaké míry je produktivní, vytváří konkurenční profesní vztahy a je základem soutěže. Jestliže „osvobození“ pokračuje, člověk se zbaví vztahů, které utváří rodinu, zbaví se zodpovědnosti za společnost, ve které žije, utváří jen nezávazná přátelství a impulsivní altruismus, stala se taková svoboda zhoubným aspektem (to samozřejmě nelze jednotlivcům zazlívat, protože prostředí je k tomu vede). Člověk je společenský tvor, nemůže žít sám, ale společenstva, která vytváří „osvobozený“ člověk (podniky, sportovní kluby, náboženská sdružení), člověka nepoutají přirozenými citovými vazbami a navíc se obvykle nejedná o materiální závislost; nejsou to tedy společenstva plnohodnotná a přirozená, jako je rodina, obec, národ. Přirozená společenstva totiž musí vytvářet komplex vztahů: věrnost, loajalita, úcta, svornost, jednota atd. Navíc přirozená společenstva se snaží o kontinuitu. Ta je především fyzická a kulturní. Fyzická potom má svůj biologický a materiální aspekt (potomstvo a jeho materiální zabezpečení). Kontinuita nutí vychovávat děti v tradičním řádu společenstva, protože ten byl vyzkoušen jako funkční a je jakási jistota, že když stávající generaci zachoval, zachová i příští. Individualisté vytváří řád jen pro sebe a žijící jednotlivce, individualistický člověk modernitní evropské společnosti vystoupil z dějin, nezajímá jej minulost a budoucnost. Svoboda podnikání může zcela zlikvidovat všechny tropické pralesy, vylovit všechna moře, vypást všechny savany a nechat potomkům vydrancovaný svět, ve kterém už nepřežijí. Ve vyspělých zemích individuální svoboda dovoluje se neohlížet na počet a kvalitu potomstva, výchova nečetného potomstva se děje takovým způsobem, aby uspěl jednotlivec, ale ohledy k celku mít nemusí. Je to svoboda ženy zahubit svůj plod, svoboda nezaložit rodinu, svoboda zvolit si sexuální orientaci, svoboda opustit partnera s dětmi, svoboda si jen užívat bez zodpovědnosti ke společnosti a jejím dlouhodobým zájmům. Konec dějin není obecný, platí jen pro západní civilizaci; spíše bych řekl, že je to „výstup z dějin“, které pro ostatní civilizace pokračují. Vlastimil Podracký
|