Podívejme se na to, jak si vede od roku 2000 naše koruna, která je měnou založenou na dluhu (tzv. FIAT měna) ve srovnání s penězi, které nikomu nic nedluží. Musíme ji porovnávat se zlatem, protože srovnávat ji s ostatními národními měnami je zavádějící a vytváří falešný dojem o síle naší měny.

   .

.

.

    Národní měny podložené dluhem a slibem vlád, že zdaní své občany tak, aby bylo možno podkladové dluhopisy včetně úroků splatit, mají v konečné fázi boj se zlatem již dopředu prohraný.

     Za to nemohou měny samotné, jako spíš ti, kteří je vytvářejí. To jsou politici společně s centrální bankou a komerčními bankami, které měnu dále vytváří v násobcích a distribuují v podobě úvěrů.  Aby národní měna mohla fungovat, musí politici rozumně hospodařit, což znamená, že nelze neustále zvyšovat státní dluh. Potom ale také nesmí politici krást a zadávat nesmyslné státní zakázky. Nesmí také sahat na prostředky z důchodového fondu atd. atd.

      Ani potom ale není vyhráno. Takováto dobře spravovaná měna se může stát příliš silnou ve srovnání s ostatními měnami, které jsou také vytvářeny na základě dluhu. V tu chvíli začne být silná měna významnou nevýhodou pro exportéry, kteří za své zboží či služby získávají stále méně. To se stalo Švýcarsku, které nyní naprosto vědomě a programově ničí švýcarský frank, kdysi nejuznávanější světovou měnu. Jakmile frank vůči euru posílí, hned se musí dotiskávat, což znamená, že každý nový frank má menší kupní sílu.

     Děje se to neustále USA, které programově ničí kupní sílu dolaru, aby pomohly svým exportním firmám, které vytvářejí kvapem mizící pracovní místa. Je zcela zřejmé a průhledné, že dluhové peníze se předhánějí v tom, která měna oslabí dříve a významněji. Tedy spíše politici a centrální banky oslabují své národní měny, aby alespoň na chvíli vytvořili iluzi růstu a naděje.