My jsme křišťálový lustr neměli,  ale měla ho moje teta. Visel u ní  v obývacím pokoji, krásnej a se spoustou třpytivých cingrlátek.... Připadala jsem si v tom pokoji jako někde na hradě. Nebyl to jenom ten lustr, ale celá atmosféra pokoje, byly tam perské koberce, plno starožitností.... V knihovně byly poklady mého dětství: celý Kaja Mařík, Řidicích Marinka, Ata a její přátelé (myslím, že se to tak jmenovalo) a plno dalších.

     Strýcův otec, starý pan, mne učil číst. Byly mi teprve tři roky. Čtení, to mi věřte, byla moje láska už tehdy.  Nevěděla jsem, že starý pán je spisovatel, který napsal několik knih, nevěděla jsem, že byl za nacistů několik let vězněn, protože odmítl se rozvést se svoji židovskou ženou.

     Vidíte - křišťálový lustr... a kolik vzpomínek se mi najednou vrací z mého dětství. Jejich služebná Marie, ta mi vždycky chodila otevírat. Ano, měli ještě i v době hlubokého komunismu služku. Sloužila rodině celý život, a pak by ani neměla kam jít. Tak si ji těsně před smrtí starý pán dokonce  vzal za ženu... čímž dosáhl toho, že měla po něm důchod.

      Byly to divné doby.... syn starého pána, můj strýc -  byl doktor práv, ale měl špatný kádrový profil,  takže jezdil jako průvodci tramvaje. Bylo to o to zajímavější, že řidičem tramvaje byl další nešťastník s kádrovými problémy, líšeňský hrabě Belcredi. S jakou radosti a humorem se ti dva titulovali!! A ze své současné situace si dělali srandičky:

      "Pane doktore, už můžeme jet?" ptal se hrabě velice hlasitě.

      "Ano, můžeme pane hrabě", odpovídal neméně hlasitě pan doktor.

       Líšňáci se mohli umlátit smíchy! Nikdo panu doktorovi a panu hraběti ovšem nic nemohl říct - tituly jim přeci po právu patřily... Později pan doktor práv utekl do zahraničí, zůstal jen ten můj bratranec se svojí matkou. Luděk měl úžasné hráčky, tatínek projevoval svoji lásku na dálku - valutově... Vzpomínám, že mě tam zvali každou sobotu si s ním hrát a ke snídani jsme vždycky měli Ovomaltinu; tu tady v obchodě neměli a já jsem se celý týden na ni vždycky těšila. Jednou jsme si taky spolu celý den hráli, já jsem přitom pokašlávala a a on se zase škrábal, protože ho svěděly nějaké vyrážky. Druhý den nás naše maminky vzaly k doktorovi. On měl spálu a já černý kašel...

      Jinak - tetička byla hroznej snob. Myslela si o sobě strašně moc a pracujícími lidmi dost opovrhovala. A jaká hrůza pro ni byla, když jejich synáček propadl ve škole a nakonec začal pracovat v továrně!!! Trochu ho podezřívám, že to udělal schválně, aby se dostal z domu. Brzo potom se odstěhoval ke své dívce a její rodině do Znojma.

      Tak vidíte - kdyby nebylo téma "křišťálový lustr", nikdy by mne nenapadlo, že si vyhledám jeho telefonní číslo a adresu. Neviděli jsme se šílenou spoustu let. Ale - musím se ho (mimo jiné) přece zeptat, jak a kde skončil ten nádherný křišťálový lustr...

POLÁRKA

Křišťálový lustr je moderní v každé době.

V čase neztrácí na ceně, ba naopak, jeho cena časem stoupá...

Komentáře (6)

Zobrazit/Skrýt komentáře Polárko : Iris moc hezké vzpomínání, co všechno se vybaví u lustru, že? Pobavila mne ta dvojice z tramvaje a pak to vaše infekční duo. říjen 03, 2011 23:03 ... : deeres Také jsem měla jednu takovou snobskou tetu s nádhernou knihovnou a v předškolním věku jsem sestřenici záviděla edici knih Marbulínkovy příhody o čertím klukovy,plných obrázků kluka s růžky, špičatýma ušima a kopýtkem v červených teplákách, co mně nikdy ona nechtěla půjčit. Také tam byl Kája Mařík, Řídících Márinka, snad všechny Verneovky a hlavně celý oddíl Mayovek (Vinettou, Old Shaterhand i Old Surhend, všechno vydání z třicátých let s ilustracemi). Nebýt knih, nikdo by mne k nim na návštěvu nedostal, knihy jsem musela číst jedině u nich v salonu a s nitěnými rukavičkami, rukama se na ně nesmělo sahat. Vůbec netuším, co se knihovnou stalo, oba bratranci i sestřenice v šedesátých letech emigrovali,potom když zemřel strejda, tak se teta přestěhovala z bytu v Pštrossově ulici někam na venkov a už jsem o nich neslyšela. říjen 04, 2011 09:08 deeres : Polarka naprosto chapu. za takovyma knizkama bychom v mladi sly opravdu kamkoliv Kaja Marik mel takovy hnedy teply desky...je to asi divne ale proste to nove vydani s veselyma obrazkama na deskach mi pripada studene a cizi.Neni to "muj" Kaja MarikA vidis nakonec je to vsechno k nicemu. Domy zustanou opustene, lidi umrou a na co jsou jejich "poklady"?Nas dum zustal taky prazdny kdyz jsem emigrovala a mama, tata a babicka umreli... říjen 04, 2011 14:57 Polarko, : deeres já měla štěstí, za rohem u Vinohradské vodárny dětská knihovna a další přepychová v dnešních Havlíčkových sadech v Gr"abově paláci, kdysi Dům pionýrů a mládeže, dneska tam sídlí nějaká právnická firma. Májovky tam neměli, ani Marbulínka, ale z toho už jsem stejně byla vyrostlá, ale Verneovky všechny a dole v přízemí malé kino a já tam viděla všechny grotesky nebo filmy s Frigem, Chaplinem, Laurelem a Hardym, Voskovcem a Werichem,s bratry Marxy , Haroldem Loydem mebo Anny Ondrákovou. Ale těch tetiných knih je škoda, ale třeba skončily někde v antikvariátu a dnes je má někdo doma jako poklad. Ale spíš ne, mladá generace už nečte. říjen 04, 2011 18:03 deeres : Polarka to jsi fakt mela stesti, nikdy jsem nic podobneho ani nevidela.Dneska mam ale doma snad kazdou detskou ceskou knizku....diky jim moji kluci mluvi perfektne cesky. Ale taky si rikam co s nimi? Budou moje budouci vnoucata nekdy cist cesky?Budou vubec cist? Muj syn ted chodi s ceskou divkou tady z Dawsonu, tak si strasne preju aby jim to dobre dopadlo a ten zase muj poklad neskoncil ns smetisti. I oni dva spolu mluvi ceskyJe to primy dukaz ze zazraky se deji říjen 04, 2011 20:04 Polarko, : deeres je možné, že budou češtinu používat i nadále. Mám kamarádku, která žije ve Švýcarsku, tam je těch emigrantů hodně, vlastně to tam je taková malá česká enkláva a skutečně se vdávají a žení mezi sebou a i jejich potomci mluví slušnou češtinou i když já se někdy nad jejich výrazy bavím. Ale Švýcarsko je kousek a oni tady jsou dost často. Dalšího kamaráda mám na Floridě a on a jeho manželka už dokonce dnes mají dvojí občanství a jsou tady víc než doma. Potomci ale už ne tolik. Já mám velikánskou knihovnu, včetně mých a dceřiných dětských knih a pevně doufám, že neskončí někde v kontejneru na papír. Dokonce vlastním jedno z prvních vydání Babičky od B.Němcové a svázené listy Šťastný domov a České listy z počátku 20. století. To je ještě poděděné po mojí babičce. říjen 05, 2011 08:40

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment